„Chtěli jsme mít dřevodílnu, ale k pivu se lidi víc vrací“

07.11.2018

V nenápadné obci Chříč na hranicích Středočeského a Plzeňského kraje najdete podle britského deníku The Guardian „nejšlechetnější pivovar na světě“.

Zaměstnává hendikepované, provozuje tu jednotřídku a oprašuje stará řemesla. Jeho „hospodářka“ Lenka Mužíčková nás provedla po objektu z 16. století. Zdejší genius loci vás chytne a nepustí. Odvyprávěla nám, jak tahle sociální firma snů přišla na svět.

Text: Natálie Veselá        Foto: Eliška Slováková

Vstupujeme do rozlehlé místnosti s valenou klenbou, která slouží jako café bar s restaurací, a okamžitě nás lapí vůně dřeva a živého ohně. Je jedenáct hodin dopoledne, skoro nikdo tu není, jen u jednoho ze stolů si svoji pauzu vybírá skupinka zaměstnanců. Lenka vychází zpoza baru a usmívá se. „Tak jste nás našli, pojďte dál.“

Tady to vypadá náramně. Kde jsme se to octli?

V bývalé sladovně. První zmínky o pivovaru pocházejí z roku 1567. My, občanské sdružení Propolis, jsme pivovar koupili v roce 2009 a pak tu s partou kamarádů strávili spousty hodin dobrovolnickými pracemi na jeho opravách. V roce 2015 se nám díky grantu z Evropských fondů podařilo spustit provoz. První várka byla hotová v červnu.

Za jakým účelem vzniklo vaše sdružení?

Hledali jsme nějaké klidné místo, kam bychom z Prahy přesunuli část našich aktivit, kde bychom společně vybudovali něco smysluplného a mohli i někomu pomáhat. Měli jsme pár zkušeností z chráněných dílen a sami jsme chtěli otevřít nějakou, kde bychom mohli zaměstnávat lidi s postižením. Podnikat tak, abychom byli soběstační.

To znamená výděleční?

Ano, věděli jsme, že nezisková činnost je pořád závislá na darech a na státu, takže jsme založili s. r. o. a řekli jsme si, že to zkusíme. Nebýt závislí na pomoci dalších lidí.

A jak vás vlastně napadlo, že budete vařit pivo?

To byla taková katarze, před kterou jsme si prošli několika podnikatelskými záměry. Nejdřív jsme chtěli dělat hliněné hrnky, pak dřevovýrobky, jenže jsme zjistili, že to všechno jsou v zásadě nespotřební věci, které si člověk koupí jednou, aby podpořil ten záměr, a pak už se nevrátí. Vzhledem k tomu, že jsme koupili budovu bývalého pivovaru, tak jsme si řekli, že to riskneme a že pivo by mohl být ten výrobek, ke kterému se lidé budou vracet.

Zkušenosti s pivovarnictvím jste nějaké měli?

Ne, vůbec nikdo a vůbec žádné.

Tak půjdeme dál do útrob pivovaru?

Ano, tady je varna, která je, jak vidíte, dvounádobová. Specifické je pro nás to, že jsme se vrátili ke starým tradičním postupům a vaříme pivo tak, že pod kotlem topíme dřevem. Díky tomu, že máme pracovní sílu – lidi s hendikepem, kteří mohou se dřevem pomáhat, můžeme mít tohle. Varnu s dřevním otopem. Jedna várka piva je 1000 litrů. A tady je pan sládek Svoboda, naše nejlepší investice, který má přes třicet let zkušeností z různých malých i velkých pivovarů.

Proč vlastně topíte dřevem?

Je to obnovitelný zdroj energie, snažíme se při výrobě chovat ekologicky. Zvolili jsme sociální podnikání, takže se snažíme brát ohledy i na životní prostředí.

Kolik to celé stálo?

(smích) Ta úplně původní investice včetně grantu z Evropských fondů byla asi 12 milionů. Pak jsme získali ještě další grant z Evropské unie a investovali dalších 5 milionů. Kromě grantů jsme měli úvěr a vložili do toho i vlastní úspory.

To je odvážné… proč jste si prostě nekoupili chalupu? Co člověka pudí k tak riskantnímu činu?

Já nevím. Potřeba dělat nějakou dobrou věc, chodit do práce rád za nějakým smyslem. A kdy jindy bys chtěla riskovat, než když je člověk mladý a ještě si může dovolit něco ztratit. Tak jsme si s dnešním správcem pivovaru Petrem Jakubíčkem řekli, že do toho jdeme. A když už do toho jdeš, tak prostě zatneš zuby a pokračuješ. Z rozjetého vlaku se nevystupuje. Plus tady bylo velké nadšení všech lidí kolem a kouzlo tohohle místa, do kterého se zamiluje každý, kdo sem přijede.

Aha a tady plníte lahve, to poznám i já…

Ano, máme dvacet pět zaměstnanců, z toho je osm mentálně hendikepovaných. Tihle kluci bydlí v ústavu sociální péče v Zavidově a chodí nám pomáhat právě třeba s tím dřevem nebo lahvují pivo, vymývají sudy nebo lepí etikety na lahve. Při výrobě máme vysoký podíl manuální práce, takže uplatnění tu pro ně je. Zbytek zaměstnanců má nějaký tělesný hendikep a pak máme pár lidí, kteří jsou bez postižení. Třeba pan sládek.

Kam všude pivo vozíte?

V létě jsme rozšířili varní kapacitu a hledáme další restaurace a hospody, kam bychom mohli dodávat. Ale k otázce, v Praze máme asi 15 podniků, pak zavážíme Plzeň, Beroun, Kladno i Ústí nad Labem… Nejčastější je trasa po trojúhelníku Praha, Rakovník, Plzeň. Ale klidně pojedeme i na Vysočinu, když to bude dávat smysl ekonomicky.

Zaměstnávání hendikepovaných lidí ale není veškeré dobro, které pácháte. Dočetla jsem se o vaší škole… Tu jste otevřeli loni a nastoupilo do ní čtrnáct dětí.

Vzniklo to tak, že se sem začali stěhovat lidé z Prahy nebo z Plzně, kteří už nechtějí bydlet ve městě, a vznikla tu poptávka po škole, které žádná ze škol v regionu neuměla vyhovět. A tak se Jana, manželka Petra, která je pedagožka, rozhodla založit jednotřídku. Od příštího roku bychom rádi otevřeli ještě jednu třídu. Obě by pokrývaly první stupeň… Tak a tady jsou spilky.

Aha! To se musím kouknout. Můžu?

Jasně, ale opatrně, při kvasném procesu vzniká CO2, a když se nadechneš moc, mohla bys omdlít. Tak jestli nemáš nízký tlak (smích). Vlevo jsou ležácké tanky, na tabulkách vidíte, jaká piva vlastně máme. Naše klasika se jmenuje Pazdrát a je to jedenáctka. Každý měsíc máme pak ještě tři až čtyři speciály. V zimě silnější, třináctky. V létě lehčí, i desítky. Vyrábíme spodně i svrchně kvašená piva, ale, stouty…

Kam až byste chtěli pivovar dovést?

Dobrá otázka. Co se týče výroby a distribuce, tak mít pořád dobré a cenově dostupné pivo, od kterého nebudou chtít hospodští utíkat k jinému. Diverzifikované portfolio odběratelů je podle mě základ úspěchu.  A co se týče místa, tak opravit všechny budovy, dodělat ubytovací kapacity a udržet milou a domáckou atmosféru celého podniku. A všechno s ohledem na to, abychom „do práce“ pořád chodili rádi.

Ještě se vrátím k té škole. To jste celé financovali a financujete vy? Ze zisku?

Školu jsme platili z vlastních zdrojů, ale i z

příspěvků řady dárců z hithitu. A rodiče paní ředitelky Jany Jakubíčkové darovali nezanedbatelnou částku. Provoz dotuje pivovar a také jako registrovaná škola čerpáme dotaci z kraje. Plus máme malé školné. Pivovar teď investoval do nové třídy a určitě školu bude podporovat dál.

Proč zrovna Montessori škola?

Ona je spíš s prvky Montessori a je to kvůli tomu, že v tomto regionu takovýhle typ výuky úplně chybí, fungují tady samé klasické školy, které známkují a moc se neumějí postarat ani o nadané, ani o problematické žáky. Prostě vznikla na základě poptávky.

Ještě vás můžu vzít do muzea. Muzea každodennosti.

Jo, to zaujalo fotografku už zvenku.

Jo, tam se dobře fotí.

Sociálních podniků, které skutečně fungují, těch asi nebude moc?

My máme výhodu, že máme opravdu skvělé zaměstnance, kteří k nám chodí rádi, a nikdo od nás neodchází a taky jsme vybrali dobrý produkt, který letí. Minipivovary teď frčí, obzvlášť ve velkých městech. No a asi to děláme dobře…

Chodí vám sem místní na obědy?

Chodí. Místní i chataři o víkendech. Vaříme stejně každý den pro školu, takže jsme v bistru zavedli celoroční provoz, i když jsme dřív měli otevřeno jenom o víkendech.  Teď už se nám vyplatí vařit každý den. No, a už jsme v Muzeu každodennosti.

A to je tady proč?

Chceme ukázat, jak Chříč žila v minulosti. Jsou tu zmínění jednotliví místní řemeslníci a jejich řemesla, která si můžete i trošku vyzkoušet. Tamhle třeba máselnici nebo tady ševcovský verpánek.  Díky tomu, že působíme v regionu, jsme se rozhodli oživovat místní tradice. Slavíme masopust, pořádáme pouť sv. Jana Nepomuckého, pořádáme tradiční hudebně divadelní festival KřičFest, letos proběhl devátý ročník. Koncerty se pořádají dole ve sladovně nebo dole v zahradě, kam vás můžu taky vzít.

Vy jste k tomuhle regionu měli nějakou vazbu už dřív?

Ne. Ale kolega Jakubíček se sem přestěhoval, já dojíždím z Prahy. Pořádáme dobrovolnické víkendy, kdy se tu schází naši podporovatelé a kamarádi. V létě nabízíme brigády pro zahraniční dobrovolníky z mezinárodních dobrovolnických organizací. Stavíme tu takovou hladovou zeď, to vám pak ukážu.

Hladovou proto, že je nepotřebná?

Ne, ale že je na ní tolik práce. No to uvidíte. Jo a tady máme několik pivovarských prasátek, která požírají mláto. Proto jsou tak veliká, veselá a hravá (smích). No a jednou za rok máme zabijačku. A tady je pódium a konečně ta zeď. Stavěla se celá ručně, protože tady původně byla jako opatření proti plevelu, ale za ty roky, co se o to nikdo nestaral, spadla. Celá drží jenom vlastní vahou.

Měla bys nějakou radu pro ty, kteří by chtěli budovat něco podobného? Co by měli vědět?

My jsme měli štěstí, že se nám podařilo obklopit se hodnými a šikovnými lidmi, kteří nám jezdí nezištně pomáhat. Ale rada pro mě jako ekonoma byla, že provoz takového podniku je něco úplně jiného než se starat o neziskovku. Člověk si myslí, že by měl hlavně pomáhat, ale když se dá na byznys, musí se chovat hlavně jako obchodník. Aby obstál.

Přihlásit se k odběru novinek

Nejnovější články

Mohlo by vás zajímat

Otestujte si svoji kondici

Odpovězte na pár jednoduchých otázek a hned zjistíte, jak jste na tom s kondicí.

Spustit test kondice

Jsme tu pro vás!

Uvažujete jak sebe, nebo svou rodinu zabezpečit pro případ nepříznivých situací?
Neváhejte nás kontaktovat!
Rádi vám se vším poradíme a
zodpovíme vaše dotazy.