Jsem rád za každou horu, co vylezu. Pro mě je to úspěch, pro ostatní naděje

„Prostě začnete,” říká Jan Říha (42) o motivaci ke sportu.

Ve všedních dnech roznáší poštu po kancelářích, a když má volno, leze po těch nejvyšších světových vrcholech, cepíny si dláždí cestu po ledovcích a po kopcích běhá maratony. A to i přesto, že odmalička vidí jen světlo a stíny.

Honza o sobě mluví nerad. Sportuje, protože chce, a lezení po strmých skalách mu přijde přirozené. Nemá osobního trenéra ani mentálního kouče. Nemá speciálně sestavený tréninkový plán ani jídelníček. Přesto dokázal a dokazuje v oblasti sportu mnohem víc než většina populace. Nehledejte u něj žádnou složitou životní filozofii ani tendenci se vyrovnat se svým handicapem. Na horolezeckou stěnu vylezl poprvé ve svých patnácti letech na učilišti v Krči a byla to láska na první pohled nebo výlez, chcete-li. Celkem záhy přešel na lezení venku po skalách v Česku i v zahraničí a dnes už má za sebou několik světových vrcholů včetně výlezu na osmitisícovku Čo Oju.

Kromě toho běhá. Už pátým rokem pořádá v prvních jarních dnech ve Stříbrné Skalici charitativní běh pod názvem Od nevidím do nevidím, jehož veškerý výdělek věnuje na dobročinný účel. „Závod si můžete zaběhnout v několika kategoriích nebo si trať v klidu projít a přispět, kolik budete chtít. Není to omezené jen na ty, kteří rádi sportují,“ vysvětluje mi Honza. Peníze ze závodu už putovaly dětskému domovu Sázava nebo dvěma dětem s těžkým pohybovým postižením. „Částky se pokaždé pohybují v řádech desítek tisíc korun, což už bývá suma, která dokáže pomoct. Když se v dalších ročnících podaří vybrat víc, budeme samozřejmě moc rádi,“ říká Honza.  

Jak se cítíte, když vylezete na vrchol?

Ten pocit se moc nedá popsat. Mám pokaždé v očích slzy radosti.

Mnoho lidí se do lezení radši nepouští, mají strach, že je to těžké...

Prostě začnete. Je to stejné jako u jakéhokoliv jiného koníčku. Buď chcete, nebo ne.

Jak jste se cítil, když jste poprvé lezl na horolezecké stěně?

To už je hodně dávno, ale bylo to super, bavilo mě to hned od začátku. Tím, že vidím jen světlo a stíny, nevnímám tu hloubku pod sebou a nemám tak strach z výšek.

Jak leze člověk s takovou zrakovou vadou, jakou máte vy?

Lezu úplně normálně s kýmkoliv, komu můžu věřit, že mě dobře odjistí. Dotyčný vždycky leze jako první a já pak lezu za ním. Když na mě vidí, naviguje podle hodinových ručiček, jinak si hledám chyty sám. A co vezmu, to vezmu.

Jakou horu jste vylezl jako první?

Mont Blanc a jsem rád, že už to mám za sebou, protože tam teď jezdí hodně lidí. Když jedete do hor, chcete tam lidí potkat co nejmíň, proto tam jedete. Jinak můžete zůstat v Česku a projít se třeba po Václaváku. Po Mont Blancu jsem lezl El Capitano v Yosemitech. Tam vznikl nápad, který vymyslel kamarád Janek Bednařík, jestli bych nechtěl vylézt tzv. seven summits, sedm světových vrcholů, z nichž každý je na jiném kontinentu. Ten projekt pojmenoval Schody do nebe, jeden vrchol, jeden schod.

Už jste nějaké hory z projektu zdolal?

Už jsem vylezl Elbrus, Kilimandžáro a Aconcaguu. Mezitím jsem si odskočil na osmitisícovku Čo Oju. Podařilo se nám vylézt do výšky 7600 m, dál už to kvůli silnému větru a špatnému počasí nešlo, takže jsme to otočili. I tak je to můj výškový rekord.

To už je celkem slušný nápor na organismus…

Občas se mi zamotá hlava nebo mě i trochu rozbolí, ale to k tomu tak nějak patří. Je dobré si dát aklimatizační výstup na nižší horu někde poblíž nebo lézt na vrcholy postupně. Vylezete pár set metrů, a buď počkáte do druhého dne na místě, nebo slezete o kousek níž a pak zase pokračujete k vrcholu. Vysokou nadmořskou výšku většinou zvládám dobře, konkrétně na Čo Oje mi ale dělala problémy suť a chůze mezi kameny, a to i na rovince. Špatně se v tom chodí, když je nevidíte, a hodně to vysiluje.

Používáte k tomu nějakou speciální pomůcku?

Pomáhám si klasickými trekingovými holemi, díky kterým líp držím stabilitu.

Cítíte někdy strach?

Strach ne. Spíš nejistotu, jestli mě chyt udrží. Vždycky jsem ale navázaný na laně, tak se vlastně není čeho bát.

Lezete i po kolmých ledovcích. To už chce velkou dávku odvahy.

Zkusil jsem to poprvé v Tatrách, kde jsem chodil po jednodušších trasách na sněhu a na mírně nakloněném ledovci. Pak jsem na severu Čech v Oldřichově v Hájích zkusil vylézt kolmý ledovec a chytlo mě to. Je to celkem náročné, potřebujete k tomu kratší cepíny, které zasekáváte do ledovce a doufáte, že tam vydrží.

Co děláte, když se cepín správně nezasekne?

Lezu jištěný ze shora, takže maximálně spadnu do lana třeba půl metru. Lano trochu zapruží, což může být nepříjemné, nic se vám ale nemůže stát.

Jak se ještě mimo lezení udržujete v kondici?

Občas si zacvičím doma a chodím běhat, když mám s kým. Snažím se alespoň dvakrát týdně. Chodíme třeba do Krčského lesa nebo do Šárky. Běh je skvělá příprava do hor, kde potřebujete být celkově v dobré fyzické kondici.

Jak běháte, když vidíte jen světlo a stíny?

Jednoduše, přivážeme se s kamarádem k sobě provázkem. Takhle jsem uběhl čtyři maratony a také spoustu půlmaratonů a crossů v Kácově a v Krkonoších.

Vypadá to, že absence zdravého zraku vás moc nelimituje...

Podle mě je to jenom o tom, jestli chcete, aby vás něco limitovalo, nebo ne. Máte na výběr. Buďto budete sedět doma a nedělat nic, nebo zkusíte sportovat. To je stejné i u lidí, kteří žádný handicap nemají. Samo to nepřijde. Člověk prostě musí chtít.

Co vás teď čeká?

Momentálně se snažím sehnat peníze na výpravu na Denali, dříve Mount McKinley, která je nejvyšší horou Severní Ameriky. Jedeme vždy minimálně tři, takže se to ve finále vyšplhá na stovky tisíc korun. Někdy v budoucnu mě čeká i Everest, ale tam se mi moc nechce, protože je tam hrozně lidí.

Co byste poradil těm, kteří chtějí se sportem začít?

První impuls je vůbec začít. To je mnohdy to nejtěžší. Pro začátek bych určitě zvolil běh, protože běhat můžete prakticky kdekoliv a kdykoliv. Někdy je dobré si zaplatit trenéra, abyste věděli, jak běhat dobře, a nedělali zbytečné chyby, které pak odnesou vaše klouby. Nemusíte mít ani žádné značkové vybavení. Vím, že dnes je takový trend, ale stačí, když budete mít kvalitní boty na běh. A jestli začínáte s lezením, tam je trenér nutný, protože vás musí naučit, jak správně jistit. Bez toho to nejde.  

Která hora vás nejvíc ohromila?

Jsem rád za každou skálu, kterou jsem vylezl. Pro mě je to úspěch a pro ostatní naděje, že když jsem to dokázal já, oni to také zvládnou. Stačí prostě chtít.