„Boženko, vás to ještě rozbrečí? “

08.08.2018

Božena Jirků přišla do Nadace Charty 77 z České televize před více než 25 lety.

Jednou měla ve studiu jako hosta Františka Janoucha, zakladatele nadace, a ten jí řekl: „Nechcete nám pomoct s Kontem Míša?“ Tak šla, v roce 2002 se stala ředitelkou a zůstala dodnes.

Text: Martin Groman        Foto: Michael Kratochvíl

Tehdy u nás byla jediná nadace, a to Hlávkova z roku 1904, ale ta nevyvíjela žádnou činnost. My jsme začínali s Kontem Míša, projektem na nákup Leksellova gama nože na nekrvavé operace mozku. Ten se podařilo koupit díky ohromné celonárodní sbírce – měli jsme tehdy dopis žádající o podporu a s tím jsem obesílala dárce, podepsali ho František Janouch a Olga Havlová, no to se dělal fundraising skoro sám… Vybrali jsme sto milionů na koupi nože. Michal Budínský, kterým to celé začalo, zemřel letos. Prodloužili jsme mu život o šestadvacet let.

Máte mezi vozíčkáři, kterým jste pomohli, příklady, které inspirují ostatní k lepšímu životu?

Vemte si třeba takového Martina Kováře – učitel, který skončil na vozíku, dal se na sport, vyhrál paralympiádu a dneska je ombudsmanem ČSOB. Nebo jsme pomáhali klukovi, který se vyučil, ale vysekal se na motorce a na vozíku si pak udělal gympl i vysokou a je právník a pomáhá v Brně ve velké neziskovce, podobné jako Paraple. Svět přišel asi o šikovného truhláře, ale získal mnohem víc. Kdysi jsme Kontem Bariéry upozornili, že mezi námi žijí vozíčkáři. Nebylo to úplně jednoduché v nadaci, která ze Švédska pomáhala hlavně disentu v Praze. František Janouch přijel ze Stockholmu a říká: „Tady vozíčkáře nevidíš, kde jsou?“ No byli zavření doma, protože se nikam nedostali. Tak jsme to začali měnit.

Podobně posledních šest let upozorňujete díky projektu SenSen na problém seniorů. Co je SenSen?

Senzační senior. A oni fakt jsou senzační. Kdysi mi říkal Valtr Komárek, že tahle společnost si říká informační, ale informace v hlavách svých seniorů vůbec nevyužívá. Tuhle jsem v jednom městě vyčinila starostovi: „Děláte náměstí, řešíte centrum, dlažbu, přechody, pozvěte nějakého inženýra, který to dělal dřív, on to nebude chtít zaplatit, dáte mu kafe a chlebíček a on vám řekne, jak to dělali za nich a jaké nabral za život zkušenosti. Za tak malou investici mu uděláte radost a sami se vyvarujete opakování dávno vyřešených chyb.“

Svět přišel asi o šikovného truhláře, ale získal mnohem víc.


SenSen také udílí nějaké ceny…

Každý rok udělujeme cenu Senior roku a každý rok vezmeme někoho do síně slávy SenSenu. První byla Dana Zátopková, pak Olbram Zoubek a František Janouch. Dany Zátopkové jsem se tehdy při předávání zeptala, jaký je její recept na dlouhý věk, a ona rovnou vypálila: „Piju červené víno, ale po devadesátce už nesmím víc než flašku denně.“ To divadlo tehdy skoro explodovalo smíchem. Dana je vůbec ukázkový senzační senior. David Ondříček teď chystá film o Zátopkovi, a Dana hned: „Kdo bude hrát Emila?“ Tak přivedli herce z Dejvického divadla a Dana na něj: „Sundej kalhoty a ukaž nohy, no to vůbec nejsou správný nohy, Ťopek měl jiný, na těchhle se nedá běhat.“

Jak SenSen funguje?

Po celé republice máme sto dvacet klubů SenSenu, nic závazného, volné spojení, platforma, inspirace, třeba letos pro ně připravujeme mediální projekt – o tom, čemu věřit v médiích a čemu ne. Nedáváme peníze, to není Konto Bariéry, dáváme podněty pro seniorské kluby, oni zase inspirují nás. Chceme hlavně posílit prestiž těch lidí ve městech, kde žijí. Demografické prognózy jsou neúprosné, dneska je to 20 procent obyvatel, ale bude to víc. Nejsou to jen nabručené babky, co chtějí pustit sednout v tramvaji. To jsou velmi aktivní lidé, někdo cvičí, někdo chodí číst knížky dětem, někdo s námi píše vzpomínky do Národní kroniky. To jsme taky inspirovali my, žádné velké dějiny, ale vždy vyhlásíme nějaké téma a senioři sepisují svoje rodinné vzpomínky, třeba na první dovolenou letadlem. To je moje srdeční záležitost, ukládání osobní paměti, lidi napíšou tak úžasné příběhy, a když to neuděláte, tak to zapadne, zmizí.

Kdysi mi říkal Valtr Komárek, že tahle společnost si říká informační, ale informace v hlavách svých seniorů vůbec nevyužívá.


Jsou aktivnější muži, nebo ženy? Asi ženy, že?

Ano, ale to bude dáno i tím, že máme více vdov, ženy se prostě dožívají vyššího věku. Ale jsou skvělé. Parta seniorek a seniorů v Jesenici, v Teplicích i jinde chodí na univerzitu třetího větu. V Lounech máme Vilmu Svobodovou, neřízená střela, ta se chytne všeho, stále je vidět, organizuje závody handicapovaných, jezdí na koloběžce, furt něco dělá. V Milevsku ale máme chlapíky, kteří dělali spolu v ZVVZ a chtějí se dál scházet, nechtějí být doma a zobat léky a dívat se na seriály. V Českých Budějovicích máme nově Pilotní klub 1. stíhacího leteckého pluku, zestárli, tak prostě se chtějí vídat, chtějí kámošit… To nejsou nějaké strhující osudy, taky se najdou, ale většinou jsou to docela obyčejní lidé. A třeba v Rožnově, tam už se takto organizuje na 700 lidí, v Prachaticích snad všichni senioři, kteří tam žijí.

Podobné projekty vás napadají jen tak, nebo musí někdo s nápadem přijít?

Inspiroval mě před lety báječný psycholog Slavomil Hubálek, taky už dneska bohužel nežije, měl tatínka v Americe a tam mají takové pečovatele, kteří denně opuštěným seniorům zavolají, jak se mají, jestli něco nepotřebují a jestli je všechno OK. Tam někde se to rodilo. Ale říkala jsem si: Pozor, u nás lidé nejsou tak družní. Jsou ostražitější, musíme na to jinak. A pak mi napsal nějaký klub penzistů z Prachatic, že by nás rádi v Nadaci navštívili. Byli už v senátu, ve sněmovně, všude možně, a teď že by rádi k nám. Tak jsme je pozvali a byli skvělí. A vyprávěli, co v těch Prachaticích dělají a jak jim město pomáhá a jak to tam funguje. A to jsem si řekla, to je ono. My musíme ty lidi inspirovat, popostrčit je. Prachatičtí dnes patří mezi naše nejaktivnější kluby.

A stačí to? Nezdá se mi, že by lidé u nás byli tak snadno ponouknutelní k nějaké aktivitě.

To byste se divil. Ale my jsme šli ještě dál. Dohodli jsme se s lékárnami Dr. Max a oni vždy prodávají nějaký produkt, procento ceny jde do Nadace a my z toho financujeme Taxík Maxík. Koupíme taxík a město ho pak provozuje. Slouží pro seniorskou dopravu, má to svoje pravidla a používají ho na cesty k lékaři, ale i na výlety apod. Město musí financovat provoz, on to je závazek, aby to pro seniory bylo dostupné, ale funguje to. Taxíky Maxíky už jezdí v osmi městech, letos přidáme další čtyři. A mě potěší, když se v nadaci objednají třeba z Ústí nad Orlicí, senioři tam navštíví lékárnu, ptají se, jak získat tohle úžasné auto, a oni je pošlou za námi.

Když jsme u té aktivity: jací jsou Češi dárci? Umí pomoci, nebo se to od Konta Míša změnilo?

Já jsem příšerný optimista. Celých pětadvacet let máme desetitisíce dárců, kteří posílají měsíc co měsíc malou částku. Jan Kačer nám kdysi na začátku říkal, že nám to vydrží tak sedm let. A už to jede 25 roků a každý měsíc vybereme milion korun. Malé částky nám posílají desetitisíce lidí s poselstvím: naložte s mým darem správně, vy tomu rozumíte. Česká televize nedávno natočila reportáž – přišel k nám kluk, který neměl ruce, kluci si hráli, spadl jim míč do drtičky… Smutný příběh, ale se šťastným koncem. ČT odvysílala reportáž v neděli a za čtyři dny jsme vybrali dva miliony korun a ty nejdražší robotické ruce jsme koupili rovnou tři. Běžně vybereme od pravidelných dárců na Kontu Bariéry dvanáct milionů, vloni to bylo jednou tolik. Tak jací jsou Češi dárci, co říkáte?

Vy si teď hledáte do vedení Nadace Charty 77 nástupce. Pustí vás to po tolika letech? Mluvíte o své práci s takovým nadšením, že si neumím představit, že se s tím seknete.

Pustí. Nadaci budu pořád pomáhat, ale člověk si má umět říct: „A teď už dost.“ Nadace, to není jenom sbírání šeků, ráno si navlečete kloťáky a administrujete 60–80 milionů ročně. Sehnat, to je brnkačka, ale správně je rozdělit, ručit dárcům za jejich využití, to je práce. Nic z cílených darů nejde na činnost Nadace. Veřejná sbírka má povolenou režii 5 procent, ale musíme se umět taky uživit. Není to legrace, investovat finanční prostředky, hledat dárce, kteří podpoří naši práci, a tedy režii nadace.

A nebudou vám chybět příběhy těch lidí, kterým pomáháte?

To víte, že budou. Každý den mám takový příběh. Dneska mi zavolal člověk, který si na našem webu přečetl příběh jednoho kluka a napsal mail: „Zavolejte mi, chci pomoci Pavlíkovi ze severní Moravy.“ To je příběh rodiny, od které odešla matka, dostala rodinu do dluhů, kluk dostal mozkovou mrtvici, těžký případ, ale zlepšuje se, a pán volá: „Vyhrál jsem peníze, které jsem nečekal, tak mu chci pomoct.“ Nebo stavební firma z Vysočiny, pošlou klukovi peníze na celý cyklovozík, komplet mu ho koupí a napíšou mu: „Honzíku, jezdi opatrně, měli jsme syna, měl převzít firmu, ale zabil se na lyžích, tak víme, jaké to je… opatruj si zdraví.“ To mám každý den. Petr Pithart mi jednou řekl: „Boženko, vás to po těch letech ještě rozbrečí?“ Je to tak, furt mě ty příběhy dojímají. Ale při úřadování, to jsem nemilosrdná, to nejde jinak. Ale srdce ztratit nesmíte. To učím všechny své kolegyně.

Nadace Charty 77
 

Vznikla ve Stockholmu koncem roku 1978. Fyzik František Janouch byl tehdejšími mluvčími Charty 77 pověřen, aby převzal švédskou cenu Monismanien. Dnes se Nadace specializuje na charitativní činnost – ať už je to Konto Bariéry, projekt SenSen, ceny Jaroslava Seiferta, Františka Kriegla a další. Letos počtrnácté pořádá také výtvarný salon a aukci, kde se draží výtvarná díla a získané prostředky se mění ve stipendia pro nadané handicapované studenty. Charitu „dělá“ Nadace Charty77 také pro už 13 firem, které jí svěří své prostředky, spolurozhodují, ale chtějí, aby peníze byly využity opravdu smysluplně.
www.kontobariery.cz

 

Přihlásit se k odběru novinek

Nejnovější články

Mohlo by vás zajímat

Otestujte si svoji kondici

Odpovězte na pár jednoduchých otázek a hned zjistíte, jak jste na tom s kondicí.

Spustit test kondice

Jsme tu pro vás!

Uvažujete jak sebe, nebo svou rodinu zabezpečit pro případ nepříznivých situací?
Neváhejte nás kontaktovat!
Rádi vám se vším poradíme a
zodpovíme vaše dotazy.