Dvě z nejslavnějších značek světa a velký pohár hořkosti a nenávisti

17.12.2018

Čím víc proužků, tím víc… Puma! To těžko, že?

Víte, že tyhle dvě odnepaměti soupeřící firmy toho mají mnohem víc společného, než jste si mysleli?

Text: Štěpán Vorlíček     Foto: Archiv

Romulus a Remus. Kain a Ábel. Anebo z našich luhů: volíš Losnu, nebo Mažňáka? Podobně rozpolcený je i příběh těchto dvou firem. A story je to k pohledání: nechybí jí rodinné drama, rozpory mezi dvěma blízkými si bratry, sílící zášť a rozkol, který rozdělil dokonce celé město. To vše zasazené do kulis mezinárodního sportu.

Začněme s obsazením. V hlavních rolích: dva bratři, Adolf a Rudolf Dasslerové. Žijí v bavorském městě Herzogenaurach a moc vyskakovat si nemohou. Jejich otec pracuje v továrně na boty a matka v prádelně.

Šlápni do pedálu

Oba dva prošli pekly bojů první světové války v uniformách německé armády. Po návratu je to Adolf alias Adi, který přichází s nápadem na založení vlastní obuvnické firmy. V červenci 1924 se k němu přidává i starší Rudolf a jejich Gebrüder Dassler Schuhfabrik funguje v jedné z místností prádelny, kde pracuje jejich matka. Dodávky elektřiny v té době v Bavorsku dost pokulhávají, a tak bratři Dasslerové občas musejí doslova šlápnout do pedálů: proud získávají z „bicyklového“ generátoru.

Firma mimo jiné vyvíjí speciální běžecké tretry s hřeby, přičemž místo těžkých kovových přechází k používání plátna a gumy. Tichý, uzavřený Adolf je mozkem firmy, šikovný návrhář a řemeslník, zatímco starší sourozenec je jeho přesným opakem: výřečný extrovertní obchodník.

Píše se rok 1933 a k moci se dostává Hitler. Oba Dasslerové vstupují do Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP). Není se ale čemu divit, v té době je totiž extrémně obtížné udržovat jakoukoliv firmu při životě, aniž by byla tak či onak napojená na nacisty — a pokud se jedná o sport, který je přímo v srdci propagandy, platí to dvojnásob.

Běž, Jesse, běž

Přichází rok 1936 a s ním letní olympiáda v Berlíně. A husarský kousek obou bratří: přesvědčují amerického sprintera Jesseho Owense, aby startoval v jejich ručně šitých tretrách. Atlet získává čtyři zlaté medaile a sourozenecká firma obrovskou reputaci mezi sportovci i trenéry. Vždyť do začátku druhého světového konfliktu prodávají dvě stě tisíc párů ročně.

Asi vás napadá, jestli si Adi a Rudi nezahrávají s ohněm, když angažují afroamerického sportovce soupeřícího s Němci. Jenže Adi byl jednoduše posedlý sportem a výkony a nehleděl na nic dalšího. Owense si vybral čistě proto, že byl špičkový atlet.

Jenže předválečná atmosféra, politika a rozbroje dalších členů rodin oba bratry nakonec stejně rozežene.

Napětí z úspěšného byznysu umocňuje fakt, že obě rodiny žijí ve stejné vile i přes to, že manželky obou bratrů se nemohou vystát. K rozkolu přispívá několik incidentů, nejznámější je asi ten z období, kdy na Herzogenaurach padají spojenecké bomby. Adi s manželkou přichází do protileteckého krytu, kde už sedí Rudolf se svou chotí, a proklamuje něco ve smyslu „Ti špinaví parchanti jsou tu zas.“ Na mysli má spojenecká letadla, jenže Rudolf poznámku chápe tak, že je namířená proti němu a jeho rodině.

A na světě je nevraživost, velkolepá, hluboká a přinejmenším v obchodním světě legendární.

Zaměstnance i stroje napůl

Další hřebík do rakve idylického sourozeneckého soužití je zatlučen, když Rudi dostává povolávací rozkaz. Je přesvědčen, že v tom mají prsty Adolf a jeho žena, aby ho odstranili z firemní cesty. Rudolf je později zatčen, nejprve za opuštění místa služby; později ho lapí spojenci kvůli podezření, že spolupracuje s gestapem. A starší bratr opět věří, že oba případy zosnoval Adolf.

Zatímco Rudolf strádá v zajateckém táboře, mladší Dassler upravuje výrobní program firmy a prodává boty americkým vojákům.

Konflikt eskaluje v roce 1948, kdy si oba bratři firmu půlí rovným dílem, včetně všeho vybavení a zaměstnanců. Oba přicházejí s týmž nápadem na jméno své nové společnosti: kombinací křestního jména a příjmení. Jenže název Addas už používá firma vyrábějící dětské boty, a tak Adi do názvu přidává písmeno i. A starší bratr brzy přichází na to, že jméno Ruda nejspíš nijak zázračně fungovat nebude, pročež ho mění na atletičtější Pumu.

Teď už velcí rivalové stavějí své továrny na opačných březích řeky Aurach, čímž jen dokreslují její dělicí funkci ve městě. Netrvá dlouho a obě firmy tvoří drtivou většinu ekonomiky Herzogenaurachu — pro jednu či druhou pracuje většina místních.

Věrní pumáci, věrní aďáci

Vzájemná nevraživost dosahuje absurdních mezí a jsou do ní vtaženi prakticky všichni obyvatelé města. Někteří místní podnikatelé například obsluhují pouze lidi z Adidasu nebo z Pumy, chodit s někým „z druhé strany“ — nebo hůř, vzít se — je nemyslitelné; Herzogenaurachu se začíná posměšně říkat město skloněných hlav, protože než se člověk dá s někým do řeči, musí nejdřív zkontrolovat, jakou značku bot nosí.

Ve městě rovněž fungují dva nesmiřitelné fotbalové kluby: ASV Herzogenaurach sponzorovaný Adidasem a 1. FC Herzogenaurach podporovaný Pumou.
Na Rudolfově straně stojí lepší obchodníci a on sám je zručnějším marketérem a umí prodávat, Adi má technické know-how i lepší vztahy se sportovci, díky nimž je zboží víc na očích. To naklání misky vah na stranu Adidasu a Puma hraje druhé housle.

Adiho mistři

Jednou z kritických chyb Pumy byla Rudiho rozmíška s trenérem německého národního mužstva, díky níž se na nohy fotbalistů dostaly adidasky — a to chvíli před světovým šampionátem v roce 1954 ve Švýcarsku, kde oproti všem očekáváním ve finále Němci porazili favorizované Maďary. Adi Dassler byl ve všech novinách, stejně jako mistři světa obutí do černých kopaček se třemi bílými pruhy. Od této chvíle se do Adidasu z celého světa valí dopisy od lidí, kteří chtějí začít prodávat jeho boty. Pumě trvalo dlouhé roky, než se chytila a tuto mezinárodní ztrátu dohnala — ač její výrobky nebyly o nic horší.

Dalším negativem byl fakt, že jelikož se obě firmy soustředily především jedna na druhou, nebyly dostatečně rychlé a pružné, aby stihly reagovat na neustále sílící Nike, která v jeden čas sportovní obuvnický průmysl úplně opanovala a Adidas i Pumu nechala daleko za sebou.

Nevraživost panovala v Herzogenaurachu až do roku 2009, kdy pomyslnou sekyru zakopali zaměstnanci obou firem během přátelského fotbalového mače. V té době byli oba bratři už po smrti, odešli čtyři roky po sobě (Rudolf v roce 1974, Adi v roce 1978). A jejich zášť pokračovala i za hrob — místa jejich posledního odpočinku jsou sice na stejném hřbitově, ale na opačných koncích, co nejdál od sebe.

Připomínkou toho, že éra rodinných šarvátek je ta tam, může být i fakt, že dnes je jediným členem obou rodin, který se ve firmách ještě angažuje, Frank Dassler. Rudolfův vnuk jednu chvíli šéfoval Pumě ve Spojených státech, pak dostal na starost právní oddělení v Adidasu. Takže přeběhlík — jak neslýchané! Jak typické! 

Koupené pruhy, trojlístek i rap

A teď k těm pruhům. Věděli jste, že tato ikona původně zdobila výrobky úplně jiné firmy? Když Adi svou firmu zakládal, hledal jasný a jednoduchý symbol. Charakteristické tři pruhy na své boty dával finský výrobce Karhu. Dodnes legendární grafika ani nebyla drahá: Dassler ji koupil za dvě lahve whisky a tehdejší ekvivalent 1600 eur. Když se začátkem sedmdesátých let Adidas pustil do výroby volnočasového oblečení a příslušenství, přišlo na svět neméně legendární trojlístkové logo. Zvítězilo mezi více než sty návrhy a dostalo se i do širšího kulturního povědomí: Bob Marley, The Doors, Sex Pistols nebo David Bowie — ti všichni se nechali zvěčnit v oblečení této značky. A newyorská rapová kapela Run-D.M.C. ji dostala přímo do šoubyznysu:  jejich singl „o teniskách“ nazvaný My Adidas vyšel v květnu 1986.

Přihlásit se k odběru novinek

Nejnovější články

Mohlo by vás zajímat

Otestujte si svoji kondici

Odpovězte na pár jednoduchých otázek a hned zjistíte, jak jste na tom s kondicí.

Spustit test kondice

Jsme tu pro vás!

Uvažujete jak sebe, nebo svou rodinu zabezpečit pro případ nepříznivých situací?
Neváhejte nás kontaktovat!
Rádi vám se vším poradíme a
zodpovíme vaše dotazy.