Jak mluvit s dětmi o těžkých tématech

22.05.2019

Nemoci, smrt a odloučení patří k životu...

Jak neradostné zprávy a vyhlídky šetrně sdělovat dětem? Je lepší před nimi dítě chránit nebo máme být v takové chvílí zcela upřímní? A co když tím ovlivníme jejich další vývoj? Ptali jsme se psycholožky a rodinné terapeutky Jany Švecové.

Text: Zuzana Burešová Foto: Archiv

Jak dětem co nejšetrněji předat smutné zprávy o blízkých?

Naší zkušeností je, že pro dítě bývá snesitelnější pravda než jakékoliv vyhýbání se tématu nebo dokonce popírání a vymlouvání se. Dítě dokáže napětí a dusno v rodině vycítit a snaží se ho uvolnit, zajímá se, nebo se někdy ani raději neptá vůbec. Nediskutované téma vytváří v dítěti a v celé rodině tabu, které blokuje sdílení a vzájemnou pomoc při případném truchlení.  Našlapování po špičkách tak ve výsledku dítěti znesnadňuje další kráčení životem.

Existuje rozdíl mezi prožíváním smutku u dítěte a u dospělého?

Děti přijímají bolestné zprávy oproti dospělým překvapivě klidněji, než bychom čekali. Navíc do určitého věku nevnímají smrt jako dospělí a nedovedou si představit trvalou nepřítomnost čehokoli. O konečnosti se teprve učí, proto je naše role v tomto procesu naprosto klíčová.

Jak můžeme dítěti vysvětlit téma smrti?

Přirozenost smrti může dítě pozorovat všude kolem sebe: rozbitý hlemýždí domeček, mrtvý křeček v teráriu či uvadlá kytice. Naopak miminko u sousedů je dobrým příkladem setkání se s novým životem. To jsou drobné příležitosti, kdy je možné si s dítětem povídat o cyklu života. Malé děti se často ještě bez úzkosti vyptávají, a v tu chvíli můžeme mluvit o tom, že je přirozené, že všechny bytosti na světě jednou umřou a další se mezitím rodí.

Jak být při hovoru upřímní, ale dítě přitom nezraňovat?

V povídání si s dětmi o těžkých tématech platí několik zásad. Vždy říkáme dětem pravdu o tom, co se stalo nebo se bude dít. Jazyk přizpůsobíme věku, mluvíme spíše v krátkých a prostých větách bez syrových detailů. Zároveň nepoužíváme eufemismy, že někdo spí, odpočívá, dívá se na nás. Nebojme se upřímných slov, že tatínek zemřel nebo že se zabil.
Nedoporučila bych vkládání vět do úst zemřelých – my přeci nevíme, co by říkal nebo chtěl. Lepší je říci, že ho měl tatínek moc rád, bude nám po něm smutno a je to tak v pořádku. A že si o něm spolu můžeme kdykoli promluvit, když bude chtít.

Je možné dítě před bolestí nějak ochránit?

Dokonalá fráze, která utiší bolest, bohužel neexistuje. Na druhou stranu, bolest k životu patří a přehnaná snaha šetřit dítě mu může spíše uškodit. Je také v pořádku, vidí-li dítě, že jsme smutní, že pláčeme, že se nám stýská. Když nám někdo chybí, je to důkaz, že pro nás hodně znamenal, a i tím dostává jeho život velkou hodnotu. Odkládání rozhovoru na jindy, schovávání se za zavřené dveře, když se nám během dne náhle zalijí oči slzami či dokonce dělat, jako by se nic nestalo, je pro dítě spíše matoucí a může tím vznikat dojem, že se jedná o cosi nepřirozeného a nebezpečného.

Mělo by se dítě zúčastnit pohřbu?

Zde se rozhodujeme vždy individuálně podle věku a zralosti dítěte. Důležité je dát mu možnost rozloučit se se zemřelým. Tato chvíle má pro dítě zásadní význam pro další zpracování ztráty a samotné truchlení. S dítětem pak můžeme vzpomínat, i když s námi zemřelý už není. Můžeme s dětmi vytvořit příběh, divadlo či nakreslit obrázkovou knížku se vzpomínkami, nosit prstýnek po babičce nebo mít dědův nožík.

Jaká traumata může mít dítě v dospělosti, pokud s ním o smrti nemluvíme?

Když dítě neseznamujeme s umíráním coby přirozenou součástí života, riskujeme, že se na místo dobrých příběhů usadí mýty, strašáci, úzkosti a strachy vznikající z nevyřčených otázek a nepochopení. Bude-li smrt v rodině tabu, nebude ji dítě chápat jako přirozenou součást života. Mnohé poruchy duševního zdraví v dospívání a dospělosti pramení ze zbytečně tabuizovaných a nezpracovaných zážitků. Rozhodně není rodičovským selháním vyhledat pomoc odborníka jak pro sebe, tak pro dítě.

Mýty o dětech a truchlení

  • Dítě nemá vidět rodiče brečet a truchlit.
  • Dítě na pohřeb nepatří.
  • Děti musíme chránit před prožitkem ztráty.

Nejčastější omyly

  • Používání eufemismů.
  • Obava zmínit se o zemřelém.
  • Poskytování „dobrých rad“ a „planých útěch“.
  • Hraní si na ochránce před truchlením a projevy smutku.

Pomoc

  • Děti si mohou dílem pomoci samy.
  • Informace o truchlení v dětských knížkách jako například „O smrti smrťoucí“, „Slon v pokoji“, apod., příběhy jiných pozůstalých, hry spontánně zpracovávající téma ztráty.
  • Dětem mohou pomoci jejich blízcí. Je to pro ně nejpřirozenější cesta.
  • Pomoci může také – psycholog, školní psycholog, učitel, lékař, poradce pro pozůstalé.

 

Přihlásit se k odběru novinek

Nejnovější články

Mohlo by vás zajímat

Otestujte si svoji kondici

Odpovězte na pár jednoduchých otázek a hned zjistíte, jak jste na tom s kondicí.

Spustit test kondice

Jsme tu pro vás!

Uvažujete jak sebe, nebo svou rodinu zabezpečit pro případ nepříznivých situací?
Neváhejte nás kontaktovat!
Rádi vám se vším poradíme a
zodpovíme vaše dotazy.