Očichej si volant

Jak voní bezpečnostní pás vašeho auta? Nebo čalounění stropu? Říkáte si, že jsme se zbláznili? Ani v nejmenším.

To, jak voní interiéry automobilů, je zatraceně velká věda.

Ač by se to nezdálo, naše čichové buňky totiž při nákupu nového auta hrají velkou — ba zásadní — roli. Je to vlastně přirozené: čichem, byť podvědomě, si vybíráme partnera, a jakékoliv chutě vnímáme právě díky čichu (vzpomeňte si na rýmu a ucpaný nos: všechny chutě v ústech vnímáte polovičatě, pokud vůbec).

Je to podobné jako u špičkových someliérů: tyhle lidi si automobilky hýčkají a předcházejí. I když se oboru, kterému se říká olfaktorika (viz box), mnozí posmívají, je velice důležitý. Lidé v laboratořích z oddělení materiálů a emisí jsou většinou chemici s dlouholetými zkušenostmi a vytříbenými nosy.

Představte si tu scénu s bezpečnostním pásem: první „čichač“ automobilky otevírá sklenici s kusem látky a zhluboka nasaje odér. Vrtí ale hlavou: nene, jakoby spálené, příliš kořeněné, nepříjemné. S podobným verdiktem přicházejí i ostatní členové týmu. Tak tenhle vzorek neprošel. Dodavatel bezpečnostních pásů bude muset na jeho vůni zapracovat.

Štiplavá, mýdlová, pepřová, blátivá

Odborníci rozlišují na sto padesát různých vůní, které mohou automobily vydávat. Materiály se většinou zkoušejí na třech stanovištích. Menší části jako právě zmiňovaný bezpečnostní pás se v pachové laboratoři testují ve sklenicích. Větší díly — sedadla, dveře nebo volant — se dávají do uzavřených komor. Na závěr se očichává celé auto na speciální zkušební stolici: jde vlastně o uzavřenou a čistou garáž. V ní se zkoumá pach kompletního interiéru automobilu. Princip zkoušek je ale ve všech třech krocích totožný: materiály se zahřejí, aby jejich pachy byly intenzivnější. Pak přijdou specialisté s nabroušenými nosy a známkují jako ve škole. Celkové skóre pak rozhodne, zda daný materiál lze použít ve výrobě, nebo ne.

Střídáte auta? Jestli ano, určitě potvrdíte, že při přesednutí z jedné značky do jiné každé auto jinak voní. A je to záměr: stejně jako se automobilky snaží vtisknout svým vozům jedinečný, typický a dobře rozpoznatelný design, je jejich cílem dosáhnout i charakteristické vůně. Vše se podřizuje jedné jediné drobnosti: přesvědčit zákazníky, aby si právě jejich automobil koupili.

Jak by tedy auto mělo vonět?

Dá se říct, že ideálně vlastně nijak. Čalounění, potahy sedaček nebo materiály palubní desky by pachy vydávat neměly. Podle průzkumů totiž většina lidí dává v autě přednost neutrální pachové atmosféře. Jenže je tu jedno jenže: do všech syntetických materiálů se přidávají aditiva, která mají za úkol vylepšit jejich technické vlastnosti a životnost. Proto bezpachového stavu dosáhnout dost dobře nelze. Důležitou stránkou věci — a úkolem továrních čichačů — je pak také to, aby se pachy jednotlivých součástí a dílů navzájem neovlivňovaly a dohromady třeba neskládaly v nepříjemné zápachy.

Ještě než se materiály a části dostanou těmto expertům „pod nos“, podrobí je technologičtí specialisté testům na škodlivé a alergizující látky. Je přeci důležité, aby potah volantu nebo sedaček nedráždil kůži. Tyto zkoušky ale absolvují i části, které normálně nejsou vidět: izolace pod koberci nebo pěnové výplně sedadel.

Zahřát a přivonět

Testuje se také kompletní interiér vyvíjeného vozu ve fázi, kdy už existují první pojízdné kusy. Po zkušební jízdě dovnitř usedne několik testerů, kteří hodnotí své dojmy z atmosféry uvnitř auta. Na zkušební stolici se pak interiér pomocí infračervených zářičů zahřeje na vyšší teplotu — typicky přes šedesát stupňů Celsia — a pak se pomocí absorpčních trubic odebírají filtrované vzorky vzduchu. Ty se následně testují lidským nosem.

Aby se zaručilo, že nosy specialistů budou vždy v nejlepší kondici, testuje se většinou dvakrát denně: čichové buňky si musejí odpočinout a vzpamatovat se. Během jednoho testovacího cyklu se také zkouší jen omezený počet vzorků — člověk nedokáže zvládnout víc než nějakých osm až deset po sobě. Inu, jako s tím vínem.

Jednotlivé materiály a součásti procházejí typicky dvěma druhy zkoušek. Ty, které dobře absorbují vlhkost — pěny, látky, kůže — se zahřívají ve vlhkém prostředí na teploty kolem čtyřiceti stupňů. Ostatní materiály jsou uložené v suchu při teplotách dvojnásobných po dobu několika dnů.

Stromeček s vůní nového vozu

Byť záměrem je, aby všechny automobily jedné značky voněly stejně, v praxi se toho dosáhnout nedá: každý vůz má jinou výbavu, jiné potahy sedadel nebo obložení palubní desky. Automobilky ale jakési etalony mají — bývají podrobně popsány v interních směrnicích, v nichž se bere ohled i na to, co je v konkrétní době zrovna „in“. Tak například až do konce minulého tisíciletí zákazníci preferovali pach nových plastů, který evokoval absolutní „čerstvost“ auta (pamatujete na voňavé stromečky s „vůní nového vozu“, které se v devadesátkách dávaly do favoritů?). Dnes se výrobci a zákazníci přiklánějí spíš k neutrálním vůním a celkové minimalizaci pachů.

Jedna charakteristická vůně je ale stálicí. Víte jaká? Jistě, kůže. To je přece kvalita, luxus a noblesa — tak ji vnímá alespoň většina západní populace. Zajímavé ale je, že například Číňanům moc nevoní. Na tamní trh smí tak přijít jenom ta nejvybranější, nejjemnější kůže s minimálním zápachem.