Stisknete tlačítko a depka je fuč

Pamatuju si jednoho pražského psychologa, jak chodíval přednášet s podomácky vyrobenou transkraniální stimulací přilepenou na čele, na internetu je možné sehnat podobné přístroje licencované jako „fitness device“, tedy dostupné veřejnosti. Přesune se stimulace z nemocnic domů?

Myslím, že je to možné, ale musíme odlišit dvě věci. Zaprvé spoustu podomácku vyrobených přístrojů, spíš elektrických než magnetických. Na ty potřebujete baterie a elektrody – a na YouTube objevíte spoustu videí, kde lidé porovnávají různé postupy, který je nejúčinnější. Lidé postupují metodou pokus omyl a samozřejmě mohou plasticitu mozku ovlivňovat i kontraproduktivně. Na druhou stranu věřím, že zvládneme vyrábět přenosné, menší a levnější přístroje pro stimulaci mozku. Jeden takový případ jsme tu měli: léčili jsme pacienta, který zařízení užíval pod naším dohledem i doma. Ale jeho ženu jsme stimulaci mozku naučili používat a zařízení jsme naprogramovali, aby pracovalo se správnými parametry. Věděli jsme, že je nemůže změnit, že mu v podstatě jen přiloží přístroj k hlavě a stiskne tlačítko.

Slavíte úspěch s experimentálním užitím transkraniální magnetické stimulace u pacientů se syndromem opomíjení, při kterém se člověk kvůli poškození jedné z hemisfér mozku soustředí výhradně na jednu polovinu světa. Třeba naráží jednou stranou těla do dveří nebo sní jenom polovinu talíře. Pokud je možné vylepšit pozornost u neurologických pacientů, umíme zlepšit kognitivní schopnosti i u zdravých lidí?

Na vylepšování kognitivních schopností se soustředí například kolegové v Oxfordu. Samozřejmě se o tom diskutuje z etického pohledu. I já chápu, že je lidskou přirozeností své schopnosti zlepšovat – třeba nosíme brýle nebo při práci pijeme kávu. Nevidím žádný zásadní rozdíl, pokud bychom někdy v budoucnosti nosili přenosné stimulační zařízení, které by nám pomáhalo být v něčem lepší. Zatím jsme stimulaci užívali hlavně k narušování činnosti některých nervových obvodů, což nám pomohlo nahlédnout, které oblasti mozku jsou nezbytné pro vykonání nějaké funkce. Pokud jsme je narušili, člověk nebyl schopný danou úlohu splnit – a díky tomu jsme poznali některé vztahy různých oblastí. Chceme ale postoupit ještě o krok dál a zjistit, co se stane, pokud činnost takových oblastí naopak zesílíme.

A kdy můžeme očekávat praktické využití takových možností třeba u dětí, které trpí poruchami učení?

Jak jsem říkal, v Oxfordu už to udělat umí.

Takže klinické využití je otázkou pár let?

Ano. 

Transkraniální magnetická stimulace není jediná neinvazivní terapie mozku, na podobném principu funguje i neurofeedback. Můžeme se v následujících letech těšit ještě na něco dalšího?

Věřím, že brzy přijde technologická revoluce, zatím jsme na samotném počátku. Zařízení jsou neskladná a nestimulují příliš specificky. Potřebujeme daleko přesnější snímání. A nějaké objevy už máme – třeba užití nanočástic, které interagují s magnetickými pulzy a mohou efekty zacílit. Nebo optogenetika: genetická modifikace neuronů, aby je bylo možné „zapnout“ a „vypnout“ světlem. Zatím máme jen studie na zvířatech – a u těch umíme mozek uzpůsobit k tomu, abychom v něm mohli zapnout nebo vypnout konkrétní neurony, pokud jej vystavíme světlu o určité frekvenci. Ale i další neinvazivní metody – třeba zaměřený ultrazvuk, který selektivně ovlivňuje určité typy buněk. Řadu věcí umíme udělat už dneska, ale k opravdu velkolepým výsledkům nám ještě zbývá překonat některá technická omezení.