V turbulentní době potřebujeme víc pokory

Mladý a neklidný? Dravý podnikatel s ostrými lokty? Svádělo by to tuhle nálepku Danu Erlebachovi dát. Byla by to ale chyba.

Mladý „startupista“, který má na svědomí platformu pro sdílení věcí Sharygo, překvapuje. Šestadvacetiletý muž to má totiž náramně srovnané v hlavě. Ví, co chce, kam jde. A slova o skromnosti a pokoře před životem jsou příjemným připomenutím naděje: pokud mezi námi bude takových mladých a šikovných lidí víc a víc, má tahle země skvělé vyhlídky.

O tom, co jeho firma dělá, jak začínala, kam se dostala a jaké Danovo podnikání je, se lze v českých médiích dozvědět dosyta. Tohle pro něj otřepané téma proto necháváme stranou a povídáme si o něčem mnohem obyčejnějším. O životě.

Jak se z vás stal podnikatel?

Podnikání mě táhlo vždycky. Nebo jsem spíš chtěl něco tvořit. Dřív jsem pracoval ve firmách, které se zabývaly zakázkovým vývojem, většinou šlo o internetový byznys. Vše jde ruku v ruce s dobou. Dnes jde v první řadě o technologie. A protože se v oboru už nějakou dobu pohybuju, ohledně Sharygo jsem měl jasnou představu, přesně jsem věděl, co chci. Je to projekt, který mi dává smysl, a chci se mu věnovat.

Takže jste od mládí věděl, že nechcete být maličkým kolečkem v korporátu?

To jsem si úplně neříkal, lákalo mě pracovat třeba v konzultantských firmách, uvažoval jsem o studiu ekonomie, hledal jsem se. Zlom nastal, když jsem se dostal do online firem a zjistil, jak obrovské možnosti máme. Vždy jde o jedno: definovat, co chceme vyřešit.

Z korporace zkušenost mám taky, pracoval jsem v jedné velké bance. Dlouho mi to nevydrželo, to musím přiznat. Nejsem ten typ. Po večerech jsem si stejně tvořil vlastní věci. Studoval jsem vysokou a říkal jsem si, jak skvělé by bylo moci se s kýmkoliv vizuálně propojit na velkém plátně. Vznikla tak streamovací platforma, která ale obratem stejně z několika důvodů zanikla, takové rychlé poznání reality mimochodem.

Když o tom tak mluvím a vzpomínám na tu dobu v korporaci, je fakt, že mě to někam nasměrovalo. Každý den jsme reportovali, procesy, zdlouhavé rozhodování, mantinely. Když jsem se pak dostal do té internetové firmy, fascinovala mě ta rychlost a dynamika.

Jak se vám podniká v Česku v 21. století?

Strašně dobře. Jsme úžasná země. Jistě, malá. Ale nesmírně svobodná. Můžete tu založit jakékoliv podnikání, a velice rychle. Jsou tu neskutečně schopní lidé. Třeba čeští vývojáři jsou světovou špičkou. Nebo úřady, to se hodně posunulo, dnes firmu založíte bleskově.

Pak je tu ale druhá věc, která je svazující, a to je ta velikost. Mám takový cíl: ať budu podnikat v čemkoliv, chtěl bych to dělat nadnárodně. Český trh je velmi specifický, v zahraničí vidím neskonale víc možností.

Jste na začátku kariéry. Vidíte své sídlo tady, nebo jste mladý světoobčan, kosmopolitní typ?

Já dnes cítím velkou potřebu nabrat co nejvíc zkušeností v zahraničí. Poznat svět. Jinak ale trvale přesídlit nehodlám. Kdybych dělal v jiném oboru, třeba design, pravděpodobnost, že se přesunu někam do Hongkongu, je velká. U mého druhu podnikání jde ale spíš o to umět si to odmakat, ne cestovat.

Jak vaše generace mladých obchodníků vnímá život, co je pro vás důležité, jaké jsou vaše priority?

Dělat to, co mě baví. To je na první příčce. Když mě to baví, snáz přejdu všechny problémy. A nezničím se tím — má životní filosofie souvisí i se zdravím, nehodlám pracovat do úmoru. A pak také chci, aby to, co dělám, mělo reálnou hodnotu. Když jsem si vybíral, čemu se budu věnovat, Sharygo vyhrálo i proto, že v něm vnímám velkou hodnotu. A čím déle to dělám, tím je větší.

Co mě možná trochu mrzí, je, že mi tohle vlastně nedostatečně dochází. Člověk by měl mít jakousi pokoru, aby si uvědomil, jak velký dar to je, že může dělat, co ho baví. Spousta lidí si to neuvědomí, jsou v neustálém tempu a vlastně pořád s něčím nespokojení.

Další podstatnou věcí jsou vztahy s lidmi, s kterými pracuji. Nechtěl bych trávit čas s někým, komu nevěřím nebo by mi byl nepříjemný. Když s někým spolupracuji, zajímám se o jeho pohnutky, proč to dělá. A proč zrovna se mnou? Mám k tomu velký respekt. V mém týmu jsou extrémně chytří a zkušení lidé — proč pracují zrovna pro mě? Proč tam každý den chodí?

To množství příležitostí, o kterém jsem mluvil, je taky vlastně problém. Spousta mladých lidí pracuje v nějakém oboru, ale vůbec se v něm nevzdělávají. A nedělá jim sebemenší problém ze dne na den třeba z obchodu přejít do marketingu a říct, že jsou specialisté. A to vnímám špatně. Za dalšího půl roku bude chtít být ředitelem? Přitom všichni moc dobře víme, jakou dobu je nutné si v jednom oboru oddřít, aby v něm člověk byl opravdu dobrý.

Jak se vám daří skloubit práci a soukromí?

Jednoduše. Mám to oboje v jednom. Prací žiju. Dneska už si to přiznám. (Smích) Prostě svůj osobní život přizpůsobuji práci. Otázka je, co je soukromý život. Já kromě vztahů nic zásadního nebuduji. Na bydlení závislý nejsem, rodinu zatím nemám, takže pro mě je osobní život to, že mám kde spát, kde se najíst a kam si jít zacvičit.

Jak se vám dnes hledají lidi? Najít dobré spolupracovníky je prý dnes velký oříšek.

Já si to nemyslím. Podle mě tu lidi jsou a jsou hodně kvalitní. Problém je zase v těch obrovských možnostech. Kolikrát přijde člověk a nebojí se argumentovat tím, že v jiné firmě dostane víc a bude mít větší pravomoci. A to je — bohužel — pro řadu lidí podstatné. Člověk vyjde ze školy a hned chce být manažerem. Šéfovat. Jenže tam chybí ta pokora a úcta. Ale co se hledání lidí týká, taky jsme měli krizi s programátory, ale to znamenalo třeba měsíční okno. Nic dlouhodobého. Jakmile jsme se tomu začali věnovat, lidi jsme našli. Kvalitní lidi se najít dají.

Upřímně mě těší, že z vašich úst slyším slova jako pokora.

Ta je přece strašně důležitá. Nemůžu si myslet, že jsem nejchytřejší v místnosti. Není možné, abyste se někde ucházel o práci, dělal s někým pohovor a za rok už ho chtěl v jeho funkci střídat.

Stalo se mi ale i něco opačného. Přišel člověk, který dělal servisního technika u Applu, s tím, že by strašně moc chtěl kódovat. A že pro to udělá všechno. A já mu říkám: dobře, dám ti šanci. Dostaneš méně peněz, to je fér. A předveď se. Čekám, že do toho půjdeš naplno a budeš se vzdělávat. A dneska skutečně pracuje jako programátor a živí se tím na plný úvazek. On prostě pochopil, že šanci má, a musí si to odmakat, to mě moc těší.

Kdo jsou vaši klienti? Jak je vnímáte? Jde třeba o nějaký opakující se typ lidí?

Je to těžké, ale něco se vysledovat dá. Bývají to rodiče s dětmi, kteří potřebují dražší věci do domácnosti nebo na výlety, ale nechtějí si je kupovat nebo na ně nemají. Pak to jsou technicky založení lidé, kteří hledají konkrétní typ fotoaparátu nebo si chtějí půjčit svícení na večírek. Ale jinak je to opravdu všehochuť.

Vracejí se vám věci poničené? Já bych se bál, neúcta lidí k cizímu je u nás velká.

Měli jsme zatím velké štěstí. Byl jsem přesvědčený, že se to dít bude. Ale neděje. Skoro naopak, občas nás překvapí, jak se zákazníci k půjčeným věcem chovají. Jednou jsme půjčili drahý dron. Pán si na něj sestrojil speciální upevnění do kufru auta, aby se drahému stroji při převozech nic nestalo. Asi máme kliku, ale věci se vracejí v dobrém stavu. Možná je to tím, že zákazníci ty věci opravdu potřebují.

Je podle vás sdílená ekonomika tou správnou cestou, kam se svět bude víc a víc posouvat?

Jsem o tom přesvědčený. Sice ne tak, jak to funguje dnes, ale sdílená ekonomika všeobecně je cestou k lepšímu. Není to nic nového, nicméně díky technologiím dokážeme (r)evolučně tento segment posunout. Jen musíme zabrat, my všichni, kteří tuto budoucnost chceme najít a chceme přispět k tomu, aby společnost nenakupovala zbytečnosti, které nevyužije. A když už, tak ať máme možnost se o tyto věci podělit, nabídnout je těm, kteří je využijí nebo je zrovna potřebují.

Proč podnikáte v tom, v čem podnikáte?

Chci najít správný a fungující model sdílení věcí a tím pádem úspor a skutečné přidané hodnoty. Musíme najít správný formát distribuce, který společnosti nabídne efektivnější využívání věcí a významné úspory. Dám příklad: střešní box na auto. Proč by tisíce lidí kupovaly tisíce boxů, aby je využili párkrát za rok? Když ale budeme mít dostatek dobrých dat, můžeme udělat analýzu: v Praze bude stačit tolik a tolik boxů, které pokryjí potřebu všech. Přijdou prázdniny, Vánoce a tak, prostě špičky, s tím se musí kalkulovat. Když ale dobře zvládneme distribuci, budeme schopni to pokrýt. Takže ve finále půjde o kvalitní data a dobrou infrastrukturu. To je moje vize.