Učení o prázdninách? Pro děti v domácím vzdělávání je to zábava

08.07.2019

Uvažujete o domácím vzdělávání vašich dětí? V Česku je legální od roku 2005. Možná i díky předsudkům je to však poměrně málo rozšířená varianta. Nejen o vzdělávání vlastních dětí nám pověděla Irena Kašparová, sociální antropoložka a také autorka knihy Spolu: Průvodce domácím vzděláváním v Česku.
Text: Zuzana Burešová Foto: Archiv

Jste maminkou čtyř dětí, kolik z nich jste učila doma?

Začala jsem s nejstarším synem, když byl ve třetí třídě. Ostatní děti se přidávaly postupně. V jeden čas jsem učila všechny čtyři, v rozložení prvního i druhého stupně. Bylo to hodně náročné, ale také hodně báječné. Vzpomínám na to ráda. Život je však neuvěřitelně proměnlivý. Podmínky v rodině se nám proměnily a dnes jsou děti zpátky ve škole. Nejstarší syn studuje prvním rokem střední ekonomickou školu, druhý syn nastoupí po prázdninách do sedmé třídy a dvojčata do čtvrté.

Jaká byla vaše hlavní motivace?

Domácí školu jsem si jako holka přála sama pro sebe. Za komunistů to možné nebylo. Přála jsem si ji i pro své děti. U prvního syna jsme čekali až do jeho osmi let, kdy nás ředitelka školy lépe znala a k domácímu vzdělávání svolila. Motivací pro mě bylo, že z dítěte zvídavého se mi během dvou let ve škole stalo dítě vypočítavé. Syn přesně věděl, co musí udělat, aby měl „klid“ a nic víc nemusel. Zvídavost ho opouštěla a já věřila, že domácí škola mu ji dokáže vrátit. Druhým důvodem byla touha být víc spolu. Manžel je podnikatel, pracoval hodně a dlouho, a děti si tatínka téměř neužily. Věřila jsem, že domácí škola nám poskytne víc společného času. Zůstalo to i v názvu mé knížky.

Lišil se něčím běžný školní den u vás doma oproti klasické škole?

Mně se osvědčilo učit se dopoledne, protože odpoledne měly děti řadu kroužků. Učili jsme se z učebnic a dalších zdrojů, postupně jsem si vytvořila své sady materiálů. Začínali jsme tím, co děti měly rády nejméně a co se prostě udělat musí – matematika, pravopis nebo jazyky. Nejraději jsem měla projektové učení. Každé dítě si zvolilo téma, které ho zajímalo, a kolem toho jsme upravovali všechny předměty. Jeden čas to bylo téma zlato, Lego i druhá světová válka. To byla průřezová témata pro naše diktáty, větné rozbory, čtení, počítání, dějepis, zeměpis, pracovní vyučování, fyziku i vaření. Bylo to neuvěřitelně tvořivé, bavilo nás to všechny. Každé dítě si pracovalo na svém tématu, vytvářelo si vlastní mentální mapy, knížky, zápisky, prezentace – a to jsme pak prezentovali ve škole.

Jak jste spolupracovali se školou, s učiteli? Někdy si lidé myslí, že rodiče se školou bojují, vymezují se proti ní....

My jsme poznali tři školy. O první, spádové jsem mluvila. Já si to tam prosadila. To byla špatná volba. Brali to jako boj. Další škola měla s domácím vzděláváním zkušenosti, a hlavně, zde věřili rodičům, že to dělají tak, jak nejlíp umí. Byla to báječná spolupráce. Děti vždy přinesly své portfolio a s panem učitelem si o tom povídaly. Z jazyků, matematiky a češtiny měly připravenou písemku. Pak bylo slovní hodnocení, kde jedna část byla ode mě, jako od vzdělavatele, a druhá část od učitele, coby zástupce instituce. Myslím, že dobré domácí vzdělávání může fungovat jedině tam, kde rodič a škola spolupracují.

Často se mluví o tom, že děti, které rodiče učí doma, ztrácejí sociální vazby, kontakt se svými vrstevníky, společné zážitky. Máte podobnou zkušenost?

Žádného „domškoláka“, nebo jeho rodiče jsem neslyšela stěžovat si, že se cítí sám, nebo nemá kamarády. Dobré i zlé nás potkává na ulici, v tramvaji, v obchodě, v cizím městě, prostě v životě vůbec. A všude tam se s tím učíme zacházet.

Byl pak složitý přechod dětí do běžné školy?

Přechod mých dětí do běžné školy byl bez problémů. Autoritu znaly z kroužků, a že mají povinnosti také. Pokoj se sám neuklidí, vědí, že se dělají věci, které nás nebaví. Snažila jsem se dětem předat zodpovědnost za sebe a svá rozhodnutí, aby dokázaly o svých potřebách, přáních a vizích hovořit. To občas považují učitelé, kteří na to nejsou zvyklí, za drzost. Já to ve svých hodinách – se svými dětmi i se studenty na Masarykově univerzitě – vítám. Letos máme na antropologii studentku, která prošla domácí školou až do maturity. Já jsem paradoxně její první instituciální učitelka.

Pro jaké rodiče a děti je vhodné domácí vzdělávání?

Myslím si, že domácí škola je vhodná pro všechny děti, ale jen pro některé rodiče. Domácí škola nesmí být oběť ze strany rodičů, je to zaměstnání na 24 hodin denně sedm dní v týdnu. Dítě se učí neustále, vy jako vzdělavatel zaznamenáváte jeho pokroky a shromažďujete je pro školu i ve chvílích zdánlivého volna, o víkendu, o prázdninách. Přeskakujete z role učitelky do role maminky a někdy děti učíte, i když máte být jen máma.

Má tahle forma výuky nějaká úskalí?

Osobně jako úskalí vidím představy současných rodičů, že svoboda dítěte musí být absolutní a nechávají dítě v domácí škole (ale i v životě vůbec) být spíše diktátorem než svobodnou osobou. Svoboda se dle mého praktikuje vždy v rámci nějakých mantinelů. Můžeme o nich vyjednávat, ale nesmíme zpochybňovat jejich existenci. Jejich respektování je výraz spolupráce, nerespektování s sebou nese omezení i sankce.

Jak vzpomínají vaše děti na domácí výuku? Co jim dala do života?

Všechny už chodí do běžných škol a vidí klady a zápory. Všichni teskníme po době, kdy jsme se učili doma. Moje děti nejvíc vzpomínají na projektové učení. Ani střední školy toto dnes bohužel v kurikulu neumožňují. A co jim to dalo do života? Myslím, že mají zvětšený obzor, vidí, co všechno je možné a že je to možné. Vidí, že mohou a musí nést zodpovědnost samy za sebe. Vědí, o čem jsou známky… Vědí, že učitel je také jen člověk.

Jak byste povzbudila rodiče, kteří o této formě výuky přemýšlejí?

Takovým malým desaterem:

  1. Pět důvodů: Dle důležitosti si sepište pět důvodů, proč se chcete do domácí školy pustit.
  2. Pro dítě a pro mě: Pokud je na prvních pozicích „pro dítě“, zamyslete se, jak se v každodenní roli učitele a kontrolora budete cítit vy. Dospějete-li k tomu, že systém bude vyhovovat i vám, pokračujte bodem 3. Jinak pro své dítě hledejte alternativu: jinou školu, soukromého učitele atd.
  3. Literatura: Přečtěte si dostupné materiály o domácí škole v Česku.
  4. Zkušenosti ostatních: Navštivte konferenci domškoláků Asociace domácího vzdělávání v ČR (Brno většinou v červnu, Praha v listopadu).
  5. Plán: Ze všech načerpaných informací si sestavte svůj vlastní plán (např. učebnice, materiály, kolektiv atd.).
  6. Škola: Najděte školu, která bude respektovat váš plán a spolupracovat s vámi. Nápomocná může být i Metodička domácího vzdělávání. O tom, jak správně vypracovat žádost o domácí vzdělávání, je mnoho materiálů na internetu.
  7. Realizace: Po dohodě se školou a přijetí dítěte do školy začněte realizovat svůj plán. Berte jej jako kostru, na kterou budete v průběhu času nabalovat své vlastní zkušenosti a odstraňovat to, co nefunguje.
  8. Podpůrný plán: Pro případ krize z vlastních pochybností, nebo tlaku okolí si pro sebe vytvořte podpůrný krizový plán. Měl by obsahovat zdroje inspirace, ale také kontakty na lidi ve stejné situaci. Dobře fungují sociální sítě, skupinky domškoláků.
  9. Změna je život: Ve své roli vzdělavatelky budete uvolněnější, pokud budete počítat s tím, že se můžete přestěhovat, změní se vaše rodinné poměry, nebo prostě nebudete mít nadále síly.
  10. Sebevědomí: Pracujte na svém sebevědomí. Rodič, který si věří, je pro dítě nejlepším životním vzorem. Nemusí být perfektní. Nikdo z nás není.

 

Přihlásit se k odběru novinek

Nejnovější články

Mohlo by vás zajímat

Otestujte si svoji kondici

Odpovězte na pár jednoduchých otázek a hned zjistíte, jak jste na tom s kondicí.

Spustit test kondice

Jsme tu pro vás!

Uvažujete jak sebe, nebo svou rodinu zabezpečit pro případ nepříznivých situací?
Neváhejte nás kontaktovat!
Rádi vám se vším poradíme a
zodpovíme vaše dotazy.