Kdy skončily pracovní soboty?

Kniha Po stopách stoleté dámy od Lenky Pecharové, která rok po roce mapuje dění v bývalém Československu, je sice hlavně pro děti, ale po čertech zajímavá může být i pro dospěláky.

Hlavně kvůli hromadě zajímavostí, které by se do jiné knihy o historii nedostaly, protože jsou z pohledu velkých dějin nicotné. Seznamte se s dobou svých rodičů a prarodičů z fakt neobvyklého pohledu.

Tak třeba: První semafor se v Československu objevil v roce 1927 v Praze na křižovatce ulic Dlážděná a Hybernská. Jeho instalaci ale provázely spory, kdo nejnovější výkřik techniky zaplatí. Semafor se musel obsluhovat ručně a řidiči si stěžovali, že jenom zbytečně zdržuje. Což se u některých zase tak nezměnilo.

Československým vynálezem s mezinárodním dosahem se v roce 1962 staly typické černožluté pruhy na okrajích schodišť a na dalších nebezpečných místech. Vymyslel je psycholog Jaro Křivohlavý, který chtěl snížit počet úrazů v dolech. Závěry jeho knihy Barevná úprava pracovního prostředí se postupně dostaly do bezpečnostních norem po celém světě.

Co je Granko?
A víte, kdy se v Československu zavedl pětidenní pracovní týden? V roce 1968. Ještě během 60. let se ale střídaly jedna pracovní a jedna nepracovní sobota. Tato nemilá povinnost se pak vyhlašovala už jen výjimečně, poslední ještě někteří z nás zažili 11. března 1989.

V knížce Po stopách stoleté dámy najdete taky vysvětlení mnoha typických československých značek. Třeba Granko vzniklo ze slov GRANulované KakaO. V roce 1980 uspořádal národní podnik Čokoládovny v Kolíně zaměstnaneckou soutěž, jak pojmenovat novinku, instantní kakaový nápoj. Vítězný název vydržel dodnes.

Může děti bavit děják?
Dějepis se na školách určitě neučí způsobem, který by žáky dostával nadšením do kolen. V hodinách na ně útočí smršť dat bez souvislostí. A tak se není co divit, že většinu žáků dějepis zrovna dvakrát nebere. Jak by taky mohl, když všechny ty důležité dějinné události jsou pro většinu dětí dneska tak blízké asi jako ruchadlo nebo věrtoch. Prostě je to dávno a kdo by se v tom rejpal. 

Tahle knížka by v tom mohla pomoci. Protože marná sláva, historie je důležitá, a kdo ji zná, neskočí na kdejakou pitomost, a že jich dneska kolem nás lítá požehnaně. Po stopách stoleté dámy tento problém řeší tím, že nevynechává ani vyloženě dětské dějiny. Třeba takový začátek vysílání televizního Večerníčku.

Poprvé se na obrazovkách objevil v roce 1965. Večerní pohádka se původně vysílala jen v neděli, od roku 1973 pak přešla na celotýdenní režim. A takových detailů, které malé čtenáře zaujmou, je v knize plno. Děti budou mít při čtení pocit, že je autorka bere vážně. A to je první předpoklad, aby se jim knížka líbila. A třeba je bavily i ty dějiny.

Příjemným zpestřením publikace jsou dobové vtipy, které pro rodiče či prarodiče představují jedinečnou příležitost, jak dětem vysvětlit, co se vlastně v Československu dělo.
Tak alespoň jeden vtip na konec:
Důchodkyně z venkova přijde do Prahy a ptá se prvního člověka na ulici: „Kde jsou, prosím vás, obchody Princip a Globál?“
„Nikdy jsem o nich neslyšel, proč je hledáte?“
„Protože pan prezident říkal, že v principu se ceny snižují a že v globálu je všeho dost.“