Kdybych se znovu narodil, dal bych se zase na judo

Václav Mornštejn

Vypadá na první pohled jako obyčejný senior. Jenže pak si vezme kimono, postaví se na tatami před své malé žáky a najednou vidíte autoritu. Aby ne, judu se věnuje neuvěřitelných 50 let, letos slaví 40 let trenérství, cvičil městskou i státní policii, působí také jako rozhodčí i instruktor sebeobrany. Seznamte se s trenérskou legendou.

Kdy jste se poprvé potkal s judem?
To už je hodně dávno. Když mi bylo asi 12. To znamená v roce 47, když tady byli Banderovci…. Ne, dělám si legraci! 12 mi bylo v roce 1959. Já jsem teda hrál fotbal, ale judo mě nadchlo. I sebeobrana. Pak jsem fotbalu nechal a věnoval jsem se judu.

Co vás na něm tak nadchlo?
Judo je v překladu jemná cesta, pracuje se v něm hlavou i tělem. Fyzicky i psychicky. Pro děti je to skvělý způsob, jak se naučit ovládat to tělíčko. Kde je pravá ruka, kde je levá noha a tak dále a přemýšlet o tom. Taky je tam kázeň, musí se naučit poslouchat a přemýšlet.

Když jste začínal, bylo tady judo běžnou věcí?
Celkem ano. Já jsem byl normálně v oddíle a závodil jsem. V roce 1978 jsem se svým učitelem, panem Lorencem, který je tamhle na té fotce, začal trénovat děti a mládež. A u toho jsem i zůstal. Letos to bude 40 let, co trénuju děti.

Tahle práce je ale obrovská investice energie a času s velmi nejistými výsledky. To vás nedemotivuje?
To je ale normální, že vám z deseti dětí zůstanou třeba dvě až tři, které pokračují dál. Nebo mají třeba výpadek, nejčastější je to pochopitelně v dorostu. Samozřejmě, když se s někým pipláte třeba deset let a on pak najednou odejde, přijde vám to líto. Ale často se i vrací nebo přejde na jiný sport. Pro mě je důležité, když zůstane u nějakého sportu. To mi stačí.

Vy ale sám pořád aktivně závodíte, že ano?
Jo. Já se pral druhou ligu, tenkrát za TJ Spoje Žižkov, teď Sokol Žižkov, kde i trénuju a teď se už desátým rokem peru za veterány. Před osmi lety jsem byl druhý na mistrovství Evropy. Tento rok jsem byl na Slovensku a v Maďarsku, kde jsem skončil taky druhý. Teď v červnu mě čeká zase Evropa ve Skotsku. Glasgow.

Vy jste neuvěřitelně aktivní a vitální senior. Koukala jsem, jak to mastíte se smartphonem. Jak moc je to zásluha juda?
Judo mi pomáhá hodně. Mezitím dělám ještě doplňkové sporty a hlavně si držím životosprávu, vyhledávám výhradně přírodní produkty. Šestnáct let jsem neměl prášek. Nepotřebuju.

A když máte chřipku?
Mám koloidní stříbro, tím si kloktám. Jsou to nanočástice stříbra v destilované vodě v přesně stanovené koncentraci. A pak mám další doplňkové přírodní produkty.

Nikdy vás nenapadlo, že se na to už vykašlete a budete se, co já vím, koukat na televizi?
Já bych to nevydržel.

Jsou dnešní děti jiné, než bývávaly dřív?
Talent prostě buď je, nebo není. Takže jsou tam výkyvy. Nahoru dolů, jako naše ekonomika. Čím to je, nevím. Jinak nevím, co dělají ve škole na tělocviku, protože některé dnešní děti neumí udělat kotrmelec ani dřep.

A judo jako takové? Změnilo se nějak za tu dobu, co ho děláte?
Jednotlivé chvaty jsou pořád stejné, akorát se to upravuje do kombinací, které jsou dneska modernější.

Dokážete odhadnout, kolik dětí vám prošlo rukama?
Za těch 40 let hodně. Já to nepočítám. Ale potkávám je na ulici, už mají i svoje děti a někteří už i vnuky. Budou to tisíce.

Když bych přemýšlela, jaký sport vybrat pro svoje dítě, čím byste mě přesvědčil o judu?
Máme letáčky, děláme ukázky, nábor. Judo je takovej základ. Znám hodně dětí, které dělaly judo třeba šest let a pak přešly na karate, na taekwondo nebo i tu kravmagu. Pro zdravý vývoj dítě je judo perfektní základ. Pro hlavu i tělo.

Musel jste někdy použít judo i mimo tatami?
Já se snažím všechno řešit domluvou. Já jsem menšího vzrůstu a ty dvoumetrové chlapy, co se se mnou kdy chtěli prát, jsem se vždycky snažil ukecat, že to nemá cenu. Když neposlechli, tak jsem si pomohl, to je jasný. Pevné nervy jsou ale nejlepší prevence násilí.

Co je na judu nejlepší?
Krásný je, když vidíte, že vaši svěřenci vyhrávají na závodech. Když já sám vyhrávám na závodech. Ale oni si musí zvyknout, že můžou i prohrát. Dobře, nevyhrál jsem, ale udělal jsem, co jsem mohl. Důležité je se zúčastnit. Tohle prostě platí.

Plánujete, že toho někdy necháte?
Dal jsem si takovej cíl vydržet do devadesáti (smích). Néééé, prostě, až mi tělo zavelí, tak přestanu závodit. To počítám ještě tak rok dva, jak zdraví dovolí. Nebudu nic přehánět, protože v tomhle věku se všechno hojí hůř. Trénování dětí je ale něco jiného, to budu dělat pořád.