Senioři mládnou a bude jich jako much

Každý den u nás odejde do důchodu 160 lidí, to je každých devět minut jeden. Jak se u nás seniorům žije, jak se mění, jací jsou? Nejen o tom jsme si povídali se šéfem neziskové organizace Elpida Jiřím Hrabětem. Mimochodem, Elpida znamená naděje.

„Senioři jsou zajímaví ne proto, že jsou staří, ale pro to, co zažili. Každý člověk, se kterým jsem se v našem centru setkal, ve mně něco zanechal. Inspiraci, střípek. Z těch si pak skládám velký obraz a přesvědčení o tom, že je obrovská chyba si těchto lidí nevšímat. Nebo si myslet, že jde o nějakou jednolitou skupinu stejných lidí. Nejde, je to neuvěřitelně pestrá směsice,“ začíná své vyprávění Jiří Hrabě.

Kdo je podle vás „starý“?
Každý to má jinak, podle mě to je člověk, který se starý cítí. Mladý člověk může klidně být šedesátníkem a obráceně. Jde o stav mysli, nikoli těla. Ale myslím, že se to mění. Existují tu společenské i mediální stereotypy, které stáří přisuzují romantické atributy: babička jde ráno posekat trávu pro králíky, pak napeče buchty a dá je vychladnout na okno. Ale takoví senioři už nejsou, za posledních dvacet let se to hodně změnilo. Jsou v daleko lepší fyzické kondici a mají jiné potřeby. A jiné možnosti.

Jak se senioři za posledních několik dekád změnili?
Obrovsky. Mají mnohem větší sebevědomí než třeba před dvaceti lety. Omládli. Srovnejte představu o typickém seniorovi tehdy a dnes. Když o sebe například žena pečuje a udržuje se ve formě, v pětašedesáti může mít ke „staré bábě“ hodně daleko. Posunul se také očekávaný věk dožití: 75 procent dnešních čtyřicátníků má šanci dožít se stovky. Za čtvrt století tak nejpočetnější skupinou seniorů budou lidé nad 85 let. Před sto lety, když vám bylo padesát, byl jste starý.

Co nás v této oblasti v budoucnu čeká?
Čeká nás naplnění snu o dlouhém životě. Medicína se vždy snažila o to, abychom žili zdravěji a déle. A když to nastává, je z toho najednou velký strašák, především pro oblast práce a sociálních věcí. My jsme dnes tam, kde před dvaceti lety byly asijské státy, především Japonsko, které je nejrychleji stárnoucí zemí světa. Tam to řešili vcelku radikálně, všechno stárnoucí populaci přizpůsobili: vycházeli z toho, že co je dobré pro staré, je dobré i pro ostatní generace. Jako příklad zmíním město Tojama na ostrově Honšú, které bylo v roce 2011 vyhlášeno Městem budoucnosti OSN. Naprosto radikálně tam přebudovali veřejnou dopravu, vykupovali od seniorů řidičské průkazy, aby je motivovali hromadnou dopravu využívat, dbali na to, aby měli lidé kde odpočívat a setkávat se. A řešili také to, co řeší i města u nás — vylidňující se centrum. Vytvořili pro seniory finanční pobídky, aby se vrátili bydlet do středu města.

Jak se dnes u nás žije starším lidem?
To se strašně špatně říká, je to podobné, jako bychom chtěli hodnotit, jak se u nás žije osmnáctiletým. Senioři jsou velice pestrá a různorodá skupina. Někdo má v pětašedesáti firmu, jiný jde k pokladně v supermarketu, někdo sype ptáčkům. Obecně se ale dá říct, že se jim daří rok od roku lépe, i když to není tak výrazné jako v jiných zemích západní Evropy. Jsme na tom hůř než třeba Němci nebo Rakušané, na druhou stranu zase líp než státy jižní Evropy. Ale co se poměru důchodů k HDP týká, z celé Evropské unie jsme v první pětce.

Je rozdíl, jak se seniorům žije ve městech a na venkově?
Je — v příležitostech. V tom, jak mohou trávit volný čas. Pokud člověk má koníčky, není přechod tak náročný. Ale pokud je nemá, často se odchod do důchodu zvrhne v boj se zvykem každodenního ranního vstávání a odchodu do práce, který najednou zmizel. Z venkova se obecně hůř dosáhne na kulturní akce, den tam spíš určuje zahrada, roční období. Ve městech je příležitostí víc, včetně možností jít do nějakého centra, jako je Elpida, dát si kávu, naučit se pracovat s tabletem, absolvovat fotografický kurs a tak dál.

Jak se vám se seniory pracuje? Je to psychicky náročné, nebo spíš obohacující?
Oboje. Provozujeme třeba telefonickou linku krizové pomoci, kam senioři volají, když jim opravdu není dobře. V polovině případů jde o osamělost, trpí špatnými rodinnými vztahy, naletěli „šmejdům“ a podobně. To bývají smutné příběhy. Trpělivost musejí prokazovat naše recepční. Přijde člověk, zaplatí si kurs a má pocit, že mu naše kolegyně může věnovat půl hodiny. Má totiž zcela jinak nastavené vnímání času. A za ním roste fronta. To vytváří docela slušný psychický tlak. (Smích.) A pak se potkáváme s dlouhatánskou řadou lidí, kteří nejsou ničím jiným než inspirací pro nás všechny.

Klade práce se seniory také větší nároky na školitele?
Prvořadá je trpělivost. Starší lidé si hůř zapamatovávají, je třeba jim často věci opakovat. Také mluvit pomaleji a nahlas. Je nutné pečlivě pracovat se zobrazovacím zařízením, aby účastníci kursu dobře viděli. A taky pamatovat, že naši klienti sem nechodí s takovým tím silovým cílem „chci se něco naučit, ovládnout to“. Pro ně je hlavní motivací věnovat se smysluplné aktivitě, nikoliv získat nějakou dovednost.

Představte vaše motto Old’s Cool.
Tato slovní hříčka zastřešuje především naše kulturní aktivity a vyjadřuje naši vizi pomáhat seniorům stát se samozřejmou, sebevědomou a respektovanou součástí společnosti. Je to také název festivalu, který letos bude mít už šestý ročník a který je založený na mezigeneračních projektech. Mladé české návrhářky třeba vytvářejí modely, které seniorky předvádějí na přehlídce v Národní galerii, kam přijde dvě stě lidí. Nebo máme sbor Elpida, což je dvacet dam kolem sedmdesátky, se kterými jsme objeli celou klubovou scénu i velké letní festivaly jako Colours of Ostrava. Šatnu měly hned vedle Bobbyho McFerrina. Sklízejí ohromný úspěch a ohlas u diváků. Ty dámy nikdy předtím nestály na pódiu a nezpívaly anglicky, a teď doprovázejí kapely jako Please the Trees, zpívaly už s Janem Burianem, Pavlem Bobkem či Václavem Neckářem.

Účastnili jste se projektu Generation What srovnávajícího mladé a starší. Co z něj vyplynulo?
Šlo o celoevropský projekt hledající rozdíly a styčné body těchto dvou skupin. Zajímavé bylo sledovat, že vlastně stereotypy neplatí a že v celé řadě názorů a postojů se mladí a staří vůbec neliší.

V tomto průzkumu mě zaujalo tvrzení: „Je příliš mnoho starých lidí“ — 48 % respondentů souhlasilo. Co to znamená?
Asi to, že nemáme moc míst, kde se různé generace potkávají. Klasické místo je hromadná doprava, kde ale dochází leda tak ke třenicím. A je potřeba si uvědomit, že dnes nefunguje tradiční rodina. Před čtyřiceti, padesáti lety mladé rodiny začínaly tak, že bydlely u rodičů. To dnes není. Máme k sobě dál, známe se míň.

Nedávno jste se zúčastnil kulatého stolu na téma „Co o Češích říkají představy o stáří“. Co vás na průzkumu NN Penzijní společnosti či samotné diskusi nejvíce zaujalo?
Průzkum v podstatě potvrdil, že se Češi stáří bojí, protože si s ním většinou nespojují žádnou konkrétní představu. Například ve Spojených státech devět z deseti lidí ví, jak bude vypadat jejich pohřeb. Mají ho naplánovaný. My to neřešíme. Bojíme se. Je to i proto, že téma smrti se z veřejné diskuse vytratilo.

O co je mezi seniory největší zájem?
Tři čtvrtiny lidí, kteří do našich center chodí, mají zájem o jazykové kurzy. Buď mají příbuzné v zahraničí, nebo sami cestují a chtějí se domluvit.

Jsou na tom senioři dnes finančně lépe? Myslíme dostatečně na důchod? V porovnání s jinými státy si u nás na důchod spoří málo lidí.
Často se o seniorech říká, že jsou chudí, ale ve skutečnosti to tak není. Jen asi deset procent z nich potřebuje nějakou institucionální pomoc a péči. Bohužel jsou to právě ti, kteří jsou nejčastěji zobrazováni v médiích. Jenže takhle typické stáří nevypadá. Co se důchodů týká, stejně jako v řadě dalších věcí u nás chybí dlouhodobá koncepce, která by přesahovala čtyřleté funkční období politiků. Když se podíváme na okolní státy, všude existuje nějaká státní penze, která je nevysoká — a když si člověk během produktivní části života neplatí komerční produkty, jednoduše se pak nemá dobře. Spíš jde o to lidi na tuto koncepci naučit. Možná je na vině i špatný marketing úřadů a institucí.

Mění se přístup ke starším? Rychlá doba nahrává nezájmu. Už si i mladí víc uvědomují to, že jednou zestárnou?
Pomaličku se to začíná měnit u lidí ve firmách. Je to nevyhnutelné, za čas budou senioři tvořit velkou, podstatnou část zákazníků. Často třeba lidé z mediálních a podobných agentur tuto cílovou skupinu zcela přehlížejí. Jim je třicet a říkají „to mě nezajímá, já pro kategorii 50+ nemám rozpočet“. Ale to je velká chyba. Například v Německu už působí firmy, které se orientují výhradně na seniory.

Co můžeme jako společnost ve vztahu k našim seniorům změnit, zlepšit?
Víc si sebe navzájem všímat. Inspirovat se. Víc si naslouchat. Na úrovni čelných představitelů je podle mě důležité, aby byl náš stát veden s ohledem na to, že starých bude přibývat. Je prokázáno, že když má starší člověk možnost trávit čas aktivně — jedno jak —, prodlužuje se doba, po kterou je soběstačný, přinejmenším o pět let. Moc bych si přál, aby se naše myšlení posunulo od stavění dalších a dalších domů a kancelářských budov a obchodních center k tomu, umožnit lidem lépe a aktivně žít. „Neodkládat“ seniory do domovů, ale začlenit je co možná nejvíc do společnosti a každodenního života. Vlastně je to velmi snadné. A nejde přitom o peníze, tato země by na to bez problémů měla. A má lidi, kteří to dokážou. Když jdu například na ministerstvo, jsou tam lidé kolem třicítky a je z nich cítit zájem, už to nejsou takoví ti klasičtí neteční úředníci. Chtějí se starat. A to je moc dobře. My totiž máme na to, být i v této oblasti inspirujícím regionem.