Vliv psychické nepohody rodiče na dítě: Když vnitřní svět dospělých ovlivňuje ten dětský

Mezi pracovními úkoly a domácími povinnostmi nenápadně pronikají do atmosféry doma únava, podrážděnost nebo úzkost. Všichni to cítí, i dítě, které o tom jinak nemusí nic vědět. Stačí, že žije spolu s námi.  

Děti jsou ozvěnou rodičovy duše

Být rodičem není jednoduché. Čím více se snažíme být silní, tím snadněji se vyčerpáme. Máme pocit, že všechno musíme zvládnout, že teď přece nemůžeme zpomalit. Ale co když můžeme? Mnoho rodičů si dovolí připustit fatální únavu až ve chvíli, kdy se tělo nebo psychika vzbouří. A pomoc může přijít právě tehdy, když připustíme, že nemusíme vše zvládat sami.

Rodičovské vyčerpání je dnes uznávaný termín. Častěji se týká matek, které kombinují práci, péči o děti a snahu o dokonalost ve všech směrech. Projevuje se chronickou únavou, ztrátou radosti z rodičovství, podrážděností a pocity viny.

Markéta, matka dvou dětí, popisuje období po rozvodu a ztrátě zaměstnání. Hlavně kvůli dětem se snažila být silná. „Nechtěla jsem, aby viděly, že jsem na dně," vzpomíná. „Ráno jsem se smála, večer plakala do polštáře." Před dětmi působila v pohodě, usmívala se, pomáhala jim s úkoly, hrála si a byla jim oporou. Jenže její devítiletá dcera začala mít bolesti břicha a odmítala chodit do školy. Nakonec se ukázalo se, že holčička jen tiše a nevědomky přebírá matčino napětí, které doma viselo ve vzduchu. Teprve až když Markéta dokázala říct nahlas, že je smutná a potřebuje pomoc, se dcera se začala cítit lépe. Pochopila, že emoce nejsou nebezpečné ani zakázané a dá se o nich mluvit, aniž by se zhroutil svět.

Dospělý má právo na slabost. Když ale dlouhodobě potlačujeme vlastní emoce, dojdeme k citové otupělosti. Jedeme na autopilota, což nám sice krátkodobě pomáhá fungovat, ale přitom se vzdalujeme nejen sami sobě, ale i svým dětem. Psychologové z Harvardu tomu říkají emotional leakage, tedy únik emocí mezi řádky. Člověk tvrdí, že je v pořádku, ale mimikou, gesty a tónem hlasu vysílá signály úzkosti. Děti tyhle signály zachytí s neomylnou přesností.

Děti totiž nevnímají jen to, co říkáme, ale i naši náladu, tón hlasu, dech a doteky. Pokud je rodič dlouhodobě vyčerpaný, vystresovaný nebo přetížený, dítě tento stav přebírá. Ne proto, že by bylo přecitlivělé, ale proto, že se učí svět chápat skrze nás. Studie z Cambridge University ukazují, že psychická nepohoda rodiče může ovlivnit nejen emoční stabilitu dítěte, ale i jeho fyzické zdraví – spánek, imunitu a schopnost soustředění. Dítě se pak stává jakýmsi tichým barometrem emocí v rodině a snaží se předvídat problémy dříve, než nastanou.

Jak děti reagují na rodičovskou nepohodu

Každé dítě hledá způsob, jak se vyznat v tom, co se doma děje. A protože ještě nemá slovník pro „mám úzkost“ nebo „táta je vyčerpaný“, reaguje svým chováním a tělem.

Převzetí odpovědnosti: Některé děti mají tendenci vnímat napětí doma tak, jako by za něj mohly ony samy. Říkají si: „Maminka je smutná, musím být hodný … nesmím jí přidělávat starosti.“ Snaží se být proto poslušné, nenápadné a potichu.

Obranná reakce: U jiných dětí se naopak objeví vzdor, výbuchy vzteku nebo utíkají do světa fantazie. Vnitřně cítí nejistotu a jejich tělo reaguje: „Svět je nečitelný, musím se bránit.“

Na to, jak dopadá psychická nepohoda rodiče na dítě, se liší i podle jeho věku. A každé období má svá specifika.

Raný věk (0-3 roky)

V úplném začátku života je dítě zcela závislé na emocích rodiče. Vnímá svět hlavně skrze dotek, hlas a výraz tváře. Pokud rodič prožívá depresi, úzkost nebo jiné psychické obtíže, může být emocionálně nedostupný a naruší se tím vznik bezpečné vazby. Což se u dítěte může projevit úzkostností, poruchami spánku nebo problémy s příjmem potravy.  

Předškolní věk (3-6 let)

V tomto věku děti začínají chápat emoce, ale ještě nedokážou rozlišit mezi svými pocity a pocity rodičů. A to se může promítnout do jejich chování:

Regrese – návrat ve fázi vývoje, spaní s rodičem, „mladší“ způsob chování

Úzkostnost – zvýšené obavy, strachy

Spánkové problémy – těžší usínání, noční probouzení nebo noční můry

Změny chování – agresivní nebo submisivní chování

Školní věk (6-12 let)

Školáci už lépe rozumí tomu, co se děje. Přesto si často myslí, že za problémy dospělých mohou oni. Jejich reakce se můžou projevit jako:

• problémy ve škole a potíže s koncentrací
• sociální izolace
• psychosomatické obtíže, jako jsou bolesti hlavy, břicha
• předčasná dospělost a převzetí odpovědnosti

Adolescence (12-18 let)

Dospívající hledají vlastní identitu, což už je samo o sobě náročné. Pokud jsou navíc jejich rodiče v nepohodě, může to vést k:

• rizikovému chování jako způsobu vyrovnání se se stresem

předčasnému osamostatnění

• rozvoji vlastních psychických problémů
• problémům s autoritou a důvěrou

Když je rodič v pohodě, dítě může v klidu růst

Vytvořte dětem pocit bezpečí a mluvte s nimi. Nemusíte být bezchybní, ale empatickým a lidským rodičem být můžete.

Buďte předvídatelní. Děti potřebují rutinu. I když se necítíte dobře, udržte základní strukturu dne – pravidelné jídlo, spánek, čas na hraní.

Mějte otevřenou mysl i náruč. Neznamená to být stále v dobré náladě, ale být přítomný a reagovat na potřeby dítěte. Někdy stačí říct: „Vidím, že potřebuješ obejmout, i když se teď necítím nejlépe."

Stanovte hranice. Děti potřebují vědět, co je jejich odpovědnost a co ne. Není jejich úkolem utěšovat rodiče nebo řešit rodinné problémy.

Když minulost nenápadně vstoupí do přítomnosti

Zdánlivě obyčejná psychická nepohoda rodiče nemusí být jen z vyčerpání a únavy, ale může mít kořeny hluboko v jeho minulosti v podobě traumatizujících zážitků. Trauma z dětství si tak předáváme z generace na generaci, ne proto, že bychom chtěli, ale proto, že některé rány se prostě nezhojí samy. A nezpracovaná či nepojmenovaná traumata se pak vkrádají do každodenních situací. Rodič, který vyrůstal v prostředí plném strachu, nejistoty nebo citového zanedbávání, často touží být jiný než jeho vlastní rodiče. Nevědomky ale může opakovat podobné vzorce, které zná z domova.

Tomáš, táta tří dětí, si dlouho neuvědomoval, jak moc ho ovlivnilo dětství s otcem alkoholikem. „Myslel jsem si, že jsem to překonal. Nepiju, nekřičím, snažím se být dobrý táta," vysvětluje. „Ale pak jsem si všiml, že když se doma něco pokazí, rozjede se mi panika. Automaticky očekávám katastrofu, i když jde o maličkost. A děti to vycítí – začnou být opatrné, jako bych byl časovaná bomba." Tomáš nic nedělal špatně. Jen jeho nervový systém reagoval, jak se to kdysi naučil. Jako na místo, kde je potřeba být neustále ve střehu.

Výzkumy ukazují, že dětské trauma zanechává v mozku trvalé stopy. Oblasti, které regulují emoce, stres a vztahy, fungují jinak. Když se takový člověk stane rodičem, může být jeho nervový systém nastavený tak, že běžně situace vyhodnotí jako hrozbu. Dítě pak vyrůstá v chronickém stresu, i když se na první pohled nic neděje.

Projevy nezpracovaného traumatu u rodičů

• přehnaná kontrola nebo lhostejnost
• neschopnost regulovat vlastní emoce
• strach z intimity a blízkosti s dítětem
• přenášení vlastních obav na dítě
• opakování vzorců z vlastního dětství

Jana, třicetiletá žena, vzpomíná na své dětství: „Máma trpěla depresemi, ale nikdo o tom nemluvil. Už ve dvanácti jsem poznala, kdy má špatný den, třeba jen podle toho, jak zavřela dveře od auta. Naučila jsem se být neviditelná, abych ji nerozčílila. Dodnes mám problém říct, co potřebuji."

Jak přerušit začarovaný kruh

Dobrá zpráva je, že trauma z dětství a jeho přenos na další generace nejsou nevyhnutelné. Existují způsoby, jak tento cyklus přerušit a vytvořit pro děti zdravější prostředí. Prvním krokem je uvědomit si své vlastní problémy a nezlehčovat dopad svého dětství na současný život. Právě nevyřešené trauma se nejčastěji projevuje stresových situacích a těch je rodičovství bezesporu plné.

Budování emocionální inteligence

Rodiče, kteří nevyrůstali v emocionálně zdravém prostředí, často neumí zvládat nebo zdravě vyjadřovat své emoce. Proto je dobré se je regulovat a stejně jako děti to potřebují i dospělí.  Technik pro zvládání emocí je celá řada. Od mindfulness a meditací přes dechová cvičení, pravidelné cvičení a pohyb, až po udržování dobrých vztahů s přáteli a rodinou. Pomoci může si začít psát vlastní emoční deník.

Když si dovolíme nebýt v pohodě, předáváme dětem zkušenost, že zranitelnost patří k životu. Nejsilnější rodiče nejsou ti, kteří nikdy neklopýtnou, ale ti, kteří dokážou přiznat, že něco nezvládají a pracují na nápravě.

Někdy ale vlastní úsilí nestačí a je potřeba vyhledat odborníka. Kdy je čas obrátit se na specialistu?

Kde hledat pomoc v České republice:

• Praktický lékař, který doporučí psychiatra nebo psychologa
• Pedagogicko-psychologické poradny
• Krizové linky (Linka bezpečí, Linka důvěry)
• Neziskové organizace zaměřené na rodinnou problematiku