Obyčejní hrdinové současnosti – švadlenky a šiči

01.04.2020

Obyčejní hrdinové dnešních dní – lidé, kteří svůj volný čas dobrovolně tráví za šicím strojem, aby pomohli druhým! Jen těžko se dá slovy vyjádřit, jak moc jsme na vás pyšní!

Současná situace v České republice není jednoduchá a každého z nás se zásadním způsobem dotýká. Zároveň se však ukazuje, jak solidární národ jsme. Jak velké kapacity naše země skýtá! Proto jsme se rozhodli v minulém týdnu otevřít dveře projektu „Roušky domácí“. Každý den jsme cestou sociálních sítí veřejně poděkovali jedněm z obyčejných hrdinů současnosti – švadlenkám a šičům. Jejich každodenní nasazení, ochota a trpělivost je neskutečná a více než obdivuhodná. Podívejte se na příběhy těch, kteří se do našeho projektu zapojili. Děkujeme, že pomáháte!

Text: Karolína Rychtecká Foto: soukromé archivy účastníků projektu

„Přišel jsem o práci – ze dne na den“

Do našeho projektu se zapojili nejen ti, kteří to s šicím strojem umí už léta, ale také lidé, kteří se vlivem současné situace teprve začali učit šít. Takovými hrdiny se srdcem na správném místě jsou i manželé Pavelkovi z Ústí nad Labem. Adam je filmař a má úspěšnou produkční firmu Chilly Production. Vedle hlavních činností se také společně se svou ženou Simonou věnují svatebním videoklipům skrze firmu Momenty video. V současné situaci se ale svatby bohužel ruší, zakázek k natáčení a následné postprodukci je také velmi málo. Tímto se u Adama a Simony otevřela nová životní etapa a příběh.

 

„V této mimořádné době jsem, asi jako mnoho dalších, ze dne na den přišel o práci a do toho mě naštvali lidi, kteří za roušku chtějí majlant. Abych se doma nenudil, "ukradl" jsem mamce stroj a začal jsem se na něm učit šít – ať žije YouTube! Přidala se ke mně i má žena, kterou to chytlo natolik, že mě k tomu stroji už pomalu ani nepustí. Roušky šijeme pro kamarády, známé a všechny, kdo to potřebují. Baví mě pro všechny ty lidi šít a jsem hrozně rád, když roušky pak nosí a mají tím o starost méně!”

„Nedokážu sedět v koutě a čekat, co bude“

Díky obrovské vlně solidarity, která se v České republice zvedla, se do pomoci zapojuje opravdu každý, kdo může. Výjimkou nejsou ani významní umělci, jako třeba zpěvačka Lucie Bílá, vyučená švadlena. Protože teď nemůže zpívat, neustále hledá nové cesty, jak pomoci těm, kteří to teď více než potřebují.

„S tímto nelehkým časem se musí poprat každý z nás a každý po svém. Nejsem zrovna typ člověka, co sedí v koutě a čeká, co bude. Nemůžu zpívat, ale mám ruce a pár nápadů, jak potěšit lidi kolem sebe. Šiju roušky pro nemocnici na Kladně, pro několik hospiců, domovů důchodců, naši jednotu, poštu i obecní úřad. Snažím se častěji komunikovat s lidmi na sociálních sítích, udělala jsem pro ně live koncert a snažím se éterem rozdávat radost, protože to je přesně práce, pro kterou tu jsem. Využívám veškerých svých možností, jak být v této těžké chvílí platná. Svůj charitativní shop jsem teď zaměřila na pomoc kladenské nemocnici. Už jsem jim tak za své andílky, náramky a růžence poslala prvních 100 tisíc korun. To, co zdravotníci prožívají, si vůbec nedokážu představit – stres, únava, napětí... Proto pro nemocnici Kladno a na Bulovce chystám bezmála 10 tisíc porcí své LB kávy a pár tisíc porcí svých čajů. Je to to nejmenší, co pro ty naše nejstatečnější mohu teď udělat!"

„Chtěli jsme podpořit koordinaci šití roušek v Praze“

V galanteriích v české metropoli to praská ve švech a spíše než s dostatečným výběrem bavlněných látek se obchody potýkají s jejich nedostatkem. Stejně tak množství zdravotnických zařízení, ve kterých je nedostatek roušek, je velké. Aby měli švadlenky a šiči z čeho šít a zároveň nemuseli řešit časově náročnou distribuci již hotových roušek do míst, kde jsou potřeba, vznikla dobrovolnická iniciativa Praha a střední Čechy šijí roušky.

„Jsme skupina dobrovolníků, která se rozhodla podpořit šití roušek v Praze, protože na rozdíl od ostatních velkých měst neměla žádnou iniciativu, která by výrobu roušek koordinovala. Před necelými dvěma týdny jsme na celý projekt byli dva, o týden později jsme spolupracovali s téměř stovkou dobrovolníků. Od úterý tohoto týdne už se aktivně podílíme na koordinaci výroby roušek pro celý Středočeský kraj. Mezi námi jsou barmani, kteří v současnosti přišli o práci, ale i programátoři. Zajišťujeme předávání materiálu mezi dárci, střihači, šiči a výsledně roušky dodáváme do institucí, které je potřebují. Jedná se zejména o hospice, dětské domovy, nemocnice i firmy, jejichž zaměstnanci se denně setkávají s desítkami až tisícovkami zákazníků.“

„Šijí ti, kteří se před 14 dny ještě neznali“

Místo pro setkávání dětí a dospělých na Praze 9 se ze dne na den úplně proměnilo. Kulturní a rodinné centrum Knoflík je momentálně jedna velká „rouškodílna“, kde šijí ženy i muži, mladí i starší, zkrátka všichni, kdo mohou. Tito dobrovolníci se sešli z různých koutů Prahy, aby pomohli druhým.

„V kavárně Knoflík v Praze 9 na Proseku se šijí roušky. Za čtrnáct dní se jich ušilo bezmála 4000 kousků. Šijí "holky", které se ještě před 14 dny neznaly, ženské, které reagovaly na výzvu na Facebooku komunitního centra Knoflík. Přinesly si šicí stroje, žehličky nebo třeba jen přišly a chtěly pomoci. Po čtrnácti dnech je to parta lidí z různých koutů Prahy, mladé, starší ženy, ale i pánové. Šijí pro radost a dobrovolně. Nejčastěji institucím, které to potřebují – do nemocnic, do obchodů prodavačkám a prodavačům, pošťačkám, seniorům a také pro všechny, kdo si roušku "objednají".

Je to neuvěřitelná záležitost, na které je hmatatelné srdce každého, kdo se zapojil, duše, pokora i troufalost. A také humor. To všechno, co je v téhle chvíli víc než třeba. A tak my si v knoflíkové rouškodílně š/žijeme. A vlastně se těšíme, až tu zas bude vonět jen a jen káva a znít tóny Hudebního Knoflíku. A nebudou už potřeba roušky.“

„Co teď? Kočky nás potřebují!“

Z nařízení vlády muselo spoustu podniků, restaurací a kaváren ze dne na den zavřít. Pro některé kavárny to byl větší problém než pro jiné. Takovým případem je kavárna U Kočičích Tlapek v Kladně. Proč? Kavárna totiž disponuje i nesmírně roztomilými kočičkami, které nejsou zvyklé být samy, a bylo potřeba se o ně i nadále starat. Jak si majitelka kavárny poradila, a navíc udělala něco pro dobrou věc?

„Moje jméno je Kristýna a normálně provozuji kočičí kavárnu „U Kočičích Tlapek“ v Kladně. Bohužel aktuální dění, stav a nařízení vlády nás donutilo naši kavárnu s deseti kočičími obyvateli zavřít. Jenže co teď? Kočky nás potřebují! Současná situace zavřené kavárny a nedostatku roušek všude kolem nás mě vedly k jediné a jasné myšlence. Napsat mé úžasné kamarádce Katce, která je skvělá švadlenka, se slovy: Co kdybychom začaly šít v kavárně roušky? Stejně tam musím být, protože naše kočičky nejsou zvyklé být samy, a zároveň bychom spojily příjemné s užitečným. A Kačenka nezklamala! Kývla na to a od té chvíle každý den šijeme.

Původně jsme chtěly šít především pro kavárenské lidičky a ty nejbližší. Když jsme to ale zveřejnily na sociálních sítích, strhla se lavina reakcí. Lidé totiž opravdu žádné roušky neměli, a tak jsme si začaly psát seznam zájemců, každý den postupně šít a všechny roušky rozdávat. Současně máme na pomoc deset dobrovolníků – za běžné situace kavárenských povalečů, ze kterých se teď stali kontroloři kvality ušitých roušek.

Roušky šijeme z vlastních zásob, ačkoliv nedávno nám dvě hodné paní donesly nějaké látky. Rozdáváme je zdarma těm, kdo je potřebují, a zasíláme je i poštou. Snažíme se, aby byly kvalitně vyrobené. Jsou tedy dvouvrstvé, oboustranné a mají možnost vložení dalšího materiálu jako filtru. Snažíme se je dělat různobarevné, aby byly veselé i v této neveselé době. K dnešnímu dni jsme společně ušili a rozdali přes 500 ks roušek. A dokud bude muset zůstat kavárna zavřená, budeme šít dál.

„První impuls přišel od kamarádky v 8. měsíci těhotenství!“

Jako posledního obyčejného hrdinu za šicím strojem jsme představili Kubu. Mnozí šijí pro nemocnice, domovy důchodců, pošty a další instituce. Vše samozřejmě záleží i na kapacitních možnostech, které švadlenky a šiči mají. Kuba naopak začal šít pro nejbližší, až nakonec svými rouškami obdaroval desítky dalších, kteří chtěli být v co největším bezpečí.

„Jmenuji se Kuba a popravdě jsem, co se veškerého šití týče, samouk. Od mala jsem si sám dokázal cokoli zašít nebo přišít. Na stroji šiju tak pět let – protože jsem pracoval v divadle, tak šlo zejména o různé kostýmy a kulisy. První impuls k tomu, abych začal šít roušky, byl od kamarádky. Je v 8. měsíci těhotenství a poprosila mě, jestli bych jí nezkusil ušít nějakou roušku. Nakonec jsem jich rovnou ušil více – hlavně jí, jejímu příteli a jejich holčičce. Postupně jsem ušil i sobě a své rodině. Chtěl jsem, aby byli v co nejmaximálnějším bezpečí. Nakonec se rozneslo mezi další přátele a známé, že šiju roušky. Rád jsem ušil i jim, jejich rodinám a blízkým. Teď už má roušku dokonce i náš pes. Veškerý materiál si „zákazníci“ většinou přinesou sami, případně mám doma zásobu všech možných nití, tkalounů a gumiček, co jsem nespotřeboval v minulosti. Většinou šiju sám, případně mi pomáhá kamarád, připravuje a nastřihává materiál. Dělám to všechno rád. Vím, že tím lidem teď hodně pomůžu a současně jim to udělá opravdu radost."

Přihlásit se k odběru novinek

Nejnovější články

Mohlo by vás zajímat

Jsme tu pro vás!

Uvažujete jak sebe, nebo svou rodinu zabezpečit pro případ nepříznivých situací?
Neváhejte nás kontaktovat!
Rádi vám se vším poradíme a
zodpovíme vaše dotazy.