Sebepoškozování u dětí: Jak poznat varovné signály a nabídnout pomoc 

Co je sebepoškozování a jak se projevuje u dětí

Sebepoškozování je záměrné a opakované ubližování si na těle bez úmyslu spáchat sebevraždu. Děti tím často dávají najevo, že prožívají silnou psychickou bolest, se kterou si neumí poradit jinak. Někdy je to způsob, jak se pokusit zvládnout přetlak emocí, jindy volání o pomoc.

Jak může sebepoškozování vypadat?

• Řezání: Nejčastěji na předloktích a stehnech pomocí žiletek, nůžek nebo kružítek.

• Pálení kůže: Použití zapalovačů nebo jiných horkých předmětů

• Propichování: Vytváření ran ostrými předměty

• Kousání a škrábání: Do krve nebo do vytvoření hlubokých ran

Jak reagovat, když zjistíte, že si vaše dítě ubližuje

Zjištění, že se dítě záměrně sebepoškozuje, bývá pro rodiče velký šok. Strach, šok, bezmoc – to všechno je přirozené. Právě proto je důležité zkusit se nadechnout a zachovat klid. Vaše reakce může sehrát důležitou roli v tom, jak se dítě bude dál cítit a jestli vám dovolí být mu oporou.

Co udělat jako první

1. Zachovejte klid – víme, je to těžké, ale vaše panika dítěti nepomůže

2. Nezakazujte, neobviňujte

3. Promluvte si v klidném prostředí – dejte dítěti najevo, že jste tu pro něj

4. Snažte se zjistit, co vaše dítě trápí – trpělivě naslouchejte bez hodnocení

5. Nabídněte jiného dospělého - pokud svá trápení nechce dítě svěřit vám, respektujte to a nabídněte místo sebe někoho jiného, ke komu má důvěru

6. Vyhledejte odbornou pomoc – psycholog nebo terapeut může být klíčovou pomocí

7. Nezapomeňte na sebe – i vy si zasloužíte podporu. Nebuďte na vše sami.

Proč si děti ubližují

Bolest duše může být někdy opravdu nesnesitelná. A obzvlášť v případě, kdy dítě nenajde nikoho, kdo by mu chtěl skutečně pomoct a bral ho vážně. O pocitu zlehčování problémů ze strany rodičů mluví často teenageři. „Nejvíc mi ubližovaly kecy typu ´já mám taky špatnou náladu a neřežu se´ nebo že na sebe chci jenom upozornit,“ vzpomíná dvacetiletá Klára z Domu na půl cesty na období svého dospívání. Jenomže řada starších dětí opravdu prožívá depresivní nebo úzkostné stavy, a když nenajdou pochopení u dospělých, hledají úlevu jinde. A někdy zjistí, že fyzická bolest dokáže tu psychickou na chvíli přehlušit. Začíná to nenápadně – třeba pícháním špendlíkem pod nehty nebo škrábáním do krve. Rychle to ale může přejít v něco mnohem vážnějšího – řezání žiletkou. A tam už může jít o život.

Pro řadu dětí opravdu může mít sebepoškozování krátkodobý pozitivní efekt - vyplaví se endorfiny, chvilku se cítí lépe. Pokud mají viditelné zranění a ruku si třeba ovážou, vzbudí pozornost okolí, cítí se vnímaní, opečovaní.

„Děti a mladí lidé, kteří si dlouhodobě a závažným způsobem fyzicky ubližují, mívají narušený pocit sebehodnoty,“ říká psychiatrička Dagmar Stoszková. „Může to souviset s traumatem, kterým prošli, často pocházejí z dysfunkčních rodin. U těch závažných forem také často vidíme, že původ je i ve fyzických trestech ze strany rodičů. V ranějším věku si dítě zafixuje, že když něco udělá špatně, tak dostane výprask a tím se vše vyřeší. Sice to bolí, ale uleví se mu, je to odbyté, navíc rodič mu věnuje nějakou pozornost, i když negativní. A tak se naučí, že když se mu něco nepovede, je na sebe naštvaný, tak se řízne,“ vysvětluje psychiatrička.

Učení nápodobou

Ne každé dítě, které má se sebepoškozováním zkušenost, si tím nutně řeší osobní problémy. Někdy jde jen o nápodobu vrstevníků. To, že se někdo řeže do rukou nebo si jinak ubližuje, už dávno není tabu – teenageři to sdílejí běžně na sociálních sítích, v každé třídě se najde několik dívek i chlapců, kteří už to vyzkoušeli.

„Pokud se ale dítě zraňuje opakovaně a pravidelně, vzniká závislostní chování. Úleva, kterou cítí, ty endorfiny, které se vyplaví - k tomu je potřeba čím dál větší a častější bolest. Je to pak závislost jako jakákoli jiná a velmi těžko se jí zbavuje. Navíc už zbývá jen malý krůček k pokusům o sebevraždu,“ upozorňuje Dagmar Stoszková.

Existuje cesta ven

Co by měli tedy rodiče dělat, když zjistí, že si jejich dítě fyzicky ubližuje? Zákazy ani výhružky tady nepomáhají. Pokud jde o ojedinělý pokus, a dítě má doma bezpečné zázemí, může pomoci už jen obyčejný zájem – naslouchání, podpora, snaha porozumět. V takovém případě to rodina často zvládne sama.

V závažnějších případech je ale na místě vyhledat co nejdříve odbornou pomoc. „V první fázi hledáme s dětmi techniky, které jim přinesou podobně intenzivní prožitek, ale nejsou tak poškozující. Může to být švihání gumičkou, oplachování obličeje ledovou vodou, přičichnutí k mentolu nebo k něčemu pálivému… To je tedy úplně první krok, naučit se nějaké úlevové techniky, abychom zabránili tomu destrukčnímu chování. Následovat ale musí dlouhodobá terapie. Ty děti pocházejí většinou z dysfunkčních rodin, bývají traumatizované, od mala slyšely, že jsou špatné, že je nikdo nemá rád. To se strašně těžce dostává z hlavy. Ale je to léčitelné,“ dodává Dagmar Stoszková.

Duševní zdraví dětí je velice křehké, a proto mu ve spolupráci s SOS dětskými vesničkami věnujeme hned několik článků, které si můžete přečíst na našem blogu:

Jak poznat, že dítě něco trápí: varovné signály psychických problémů

​Co nejčastěji trápí dětskou duši: úzkosti, šikana, poruchy nálady a příběh Ley