Proč je nuda pro děti důležitá?

„Mami, co mám dělat, já se nudím.“

Věta, kterou jsme slyšeli snad milionkrát. Mnozí z nás si možná ještě z dětství pamatují briskní odpovědi jako „tak jdi ven” nebo „jdi si číst”, případně „a úkoly už máš?”. Důvtipní rodiče to dokonce uměli vyřešit jednou provždy, protože po radě „tak můžeš umýt nádobí” jsme si problém s nudou raději dál řešili sami.

Jenže dnešní děti netrpí nedostatkem zábavy. Právě naopak. Mají spousty hraček, kroužků, streamovací platformy, počítačové hry i nekonečný proud obsahu na sociálních sítích. Co dnes dětem chybí je čas, který si ještě nikdo nenárokuje. Čas bez rodiči naplánovaného programu, bez notifikací, bez dalších videí doporučených algoritmem. Čas, kdy jim nikdo neříká, co mají dělat, chtít nebo sledovat dál. Právě v takových chvílích se ale děje něco důležitého. Dítě začíná hledat vlastní nápady, učí se zabavit samo sebe a objevuje, co ho skutečně baví. Nuda nemusí být problém, který je potřeba co nejrychleji vyřešit. Může být prostorem, ve kterém vzniká kreativita, samostatnost i schopnost být chvíli sám se sebou.

O tom, že nadbytek zábavy není zas taková výhra a jak prospěšné může být, když děti přimějeme si užít pořádný kus nudy, jsme si povídali s Jindrou Šalátovou, psycholožkou a ředitelkou SOS dětských vesniček, neziskové organizace, která dlouhodobě pracuje s ohroženými dětmi a rodinami.

Rozhovor s Jindrou Šalátovou

Dnešní děti mají možností, jak se zabavit, více než kterákoli generace před nimi. Proč tedy vůbec mluvíme o nudě?

Právě proto. Problém není v tom, že by děti neměly co dělat, ale že téměř každou volnou chvíli předem zaplníme. Obrovskou část dne zabere škola a kroužky, zbytek často rodiče, kteří v dobré víře vymýšlejí program, nabízejí další aktivitu, aby se děti ani chvíli nenudily. A když už žádný plán není, nastupuje telefon nebo videohra. Dítě tak jen málokdy zažije chvíli, kdy se nic nenabízí a ono samo musí rozhodnout, co dál. Takže dnešním dětem nechybí zábava. Chybí jim čas, který ještě nemá přidělenou náplň a který jim neorganizuje ani rodič, ani trenér a ani žádný algoritmus.

Proč je ale špatně, když se dítě nenudí a má stále nějaký program?

Samotný program samozřejmě není špatný. Kroužky, hry, filmy i digitální technologie mohou dětem přinášet radost, vztahy, znalosti i určitý odpočinek. Problém ale nastává, když už téměř neexistuje jiný režim. Dětský nervový systém potřebuje nejen podněty, ale také chvíle, kdy je může zpracovat. Pokud se na dítě valí mnoho rychlých, výrazných a střídajících se podnětů, bývá unavené, podrážděné, neklidné a neudrží pozornost, což působí problémy především ve škole. Pojem „nadměrná stimulace“ není diagnóza. Dobře ale popisuje stav, kdy toto množství podnětů přesahuje schopnost dětí je průběžně uspořádat a reagovat na ně. Některé děti začnou být hlučné a neklidné, začnou zlobit, a jiné se naopak stáhnou, pláčou nebo působí úplně vyčerpaně.

Nejde tedy jen o to, že dítě tráví příliš mnoho času před obrazovkou?

Ne tak docela. Důležité je také to, jaký obsah dítě sleduje, jak rychle se střídá, zda si ho samo vybírá a co kvůli němu v jeho dni chybí. Je rozdíl mezi společným sledováním filmu, kdy se děti soustředí na jeden příběh, a proudem krátkých videí, z nichž každé během několika vteřin přinese nový obraz, zvuk, vtip nebo překvapení. Když takto pokaždé, jakmile se dítě začne nudit nebo jeho pozornost poleví, přijde nový obrázek, video, odměna za splnění levelu, zvyká si na neustálé střídání podnětů a hůře pak vydrží u činnosti, která se rozvíjí pomalu. A to se netýká jen čtení nebo učení. Pomalu se v běžném životě rozvíjí také rozhovor, romantický vztah nebo přátelství, dokonce třeba i vlastní myšlenky. 

Znamená to, že digitální obsah dětem ničí schopnost soustředit se?

Tak jednoduché to není. Bylo by nepřesné tvrdit, že jeden typ obsahu dítěti „zničí mozek“.  Závažnější než jedno odpoledne s telefonem je dlouhodobý návyk. Dítě procvičuje především to, co často dělá. Když často reaguje na rychle se měnící vnější podněty, trénuje přepínání pozornosti a vyhledávání dalšího vzrušení. Když staví, kreslí, čte, povídá si nebo se delší dobu věnuje jedné hře, procvičuje jiný způsob pozornosti. Takže nejde o souboj dobrých a špatných činností, ale o ten poměr. Pokud jedna forma stimulace vytlačí téměř všechny ostatní, některé schopnosti jednoduše dostávají méně příležitostí k rozvoji.

Ano, často se říká, že nuda podporuje kreativitu. Je to hlavní důvod, proč ji děti potřebují?

Nejspíš ne. Představa, že dítě začne z nudy něco tvořit, je takové trochu klišé. Samozřejmě může něco nakreslit nebo kouknout do knížky. Také ale může půl hodiny chodit za rodičem a opakovat, že se nudí. Musíme si uvědomit, že dítě nepotřebuje volný čas proto, aby v něm podávalo další výkon, tentokrát kreativní. Nemusí nic vyrobit ani objevit. Podstatnější je, že v takové chvíli není příjemcem cizích podnětů. Musí si všimnout, co se v něm děje. Má chuť se hýbat? Chce být samo, nebo s někým? Přitahuje ho nějaká hra? Chce chvíli jen ležet? Nenapadá ho vůbec nic? I toto poslední je zkušenost, kterou se dítě potřebuje naučit unést.

To je zajímavé, proč by měly děti umět nepříjemný pocit nudy snášet?

Protože život není sestavený tak, aby každých několik vteřin poskytoval novou odměnu. Člověk v každodenním životě často čeká, cestuje, učí se, poslouchá druhého člověka, pracuje na něčem, co trvá dlouho nebo se nepodaří napoprvé. Mnoho důležitých věcí je zpočátku pomalých, zdlouhavých nebo i trochu nepříjemných, ale je potřebné toto nepohodlí umět vydržet. Nuda je ne úplně příjemný stav, který pociťujeme, když nám současná chvíle nedává dost podnětů nebo smyslu. Dítě se ale může postupně učit, co s takovým stavem dělat. Může ho chvíli vydržet, může něco samo začít, anebo i přijmout, že se chvíli nic zajímavého dít nebude. Pokud ale každé nepohodlí okamžitě odstraní rodič nebo telefon, dítě dostává jinou –zkušenost. Že nepříjemný pocit je třeba co nejrychleji přerušit dalším podnětem.

To se asi už nebavíme pouze o nudě, že?

Přesně tak. Jde asi obecně o schopnost regulovat vlastní stav. Není možné každé naše napětí, každý smutek nebo prázdnotu hned vyřešit. 

Co tedy dítěti takový nevyplněný čas dává?

Když se nudí, chce samozřejmě hlavně to, aby nuda ihned skončila. Pokud tedy nepřijde instantní zábava a ani rodiče okamžitě nevyskočí a nezačnou vymýšlet program, musí dítě chvíli vydržet bez dalšího podnětu nebo samo s něčím přijít. V praxi to znamená, že se musí překonat první nechuť, samo se rozhodnout, opatřit si pomůcky, pak také řešit běžné potíže – panáčkovi upadla ruka, míč končí u sousedů na zahradě, nakreslený kůň na obrázku vypadá jako čuník, brácha nechce hrát pacienta, ale jen doktora. Dítě musí změnit plán, najít jiné řešení, domluvit se, smlouvat… Také musí snést, že se mu něco nepodaří, zvládat drobné frustrace. Dostává možnost fungovat jinak než při rychlém střídání podnětů. 

Měli by tedy rodiče děti nechat spíše se nudit, než jim hledat program?

To zase ne, děti naši pozornost, péči a společně trávený čas potřebují, jen ne ve 100 procentech času. Některé děti navíc snášejí volný čas hůř, obzvlášť pokud jsou úzkostné, přetížené nebo nejisté. A hlavně není cílem proměnit nudu ve výchovnou disciplínu a dítěti slavnostně oznámit, že nyní bude dvě hodiny rozvíjet svou osobnost pohledem do zdi.

Jak ale najít tu rovnováhu? 

Rodiče mohou v případě nudy dětem nabídnout několik běžných možností, připomenout jimi věci, které mají rády, nebo jim chvíli zůstat nablízku. Nemusí však pokaždé vyrábět program ani přebírat odpovědnost za to, aby dítě nikdy nezažilo prázdné místo. Důležitý je rozdíl mezi pomocí a nepřetržitou obsluhou dětské pozornosti.

Jak může takový nevyplněný čas vypadat v běžné rodině?

Nemusí jít o nic velkého. Třeba nepouštět pohádky ani Tik Tok na běžné cesty autem, nechat dětem hodinu po příchodu ze školy bez naplánovaných aktivit a bez plnění povinností. Nějaký čas před spaním, kdy dítě nic nesleduje, neuklízí ani nechystá. Starší děti nenechat usínat s mobilem v ruce. Pomáhá ale třeba i to, když nejsou všechny hračky a možnosti zábavy neustále vystavené. Takový nadbytek možností bývá totiž stejně paralyzující jako jejich nedostatek. Dětem spíš prospívá jen několik dostupných věcí a pak dost času, aby se do jedné z nich skutečně ponořilo. 

Může mít příležitostná nuda a čas bez podnětů vliv i na budoucí dospělý život?

Může, ale ne tak, že nuda automaticky vychová trpělivého člověka. Dítě si při ní opakovaně zkouší situace, kdy něco nejde hned: musí chvíli čekat, vymyslet si činnost, zkusit jiný postup nebo pokračovat, i když ho první nadšení přešlo. Přesně to bude potřebovat i jako dospělý. V práci se výsledek často dostaví až po týdnech, některé věci se musí několikrát předělat a část povinností vůbec není zábavná. A nejen v práci, podobné je to při studiu, v péči o domácnost, dokonce i výchově vlastních dětí.

Takže to platí také pro vztahy.

Ano, jednoznačně. Druhý člověk většinou nebude reagovat podle našich představ, většinou ani nebude reagovat okamžitě. A tím myslím nejen romantické vztahy, ale i přátelství. Musíme být schopni a ochotni čekat a vydržet nějakou frustraci. Také budeme muset umět náš protějšek vyslechnout, domluvit se na kompromisech, nabídnout nějaké ústupky, a někdy i opakovat stejný rozhovor několikrát dokola. Kdo je zvyklý při prvním náznaku nudy nebo nepohodlí rychle utéct k něčemu zábavnějšímu, pravděpodobně bude mít s takovými situacemi problém. Umět si poradit s nudou a frustrací se v dospělosti hodí každý den, v práci, ve vztazích i doma. Nuda není výchovný nástroj a sama o sobě dítě nerozvíjí. Smysl má teprve tehdy, když dítě vydrží první neklid a samo si najde aktivní činnost, do které se dokáže ponořit.

Nejčastější otázky