S během naboso je lepší začít postupně, radí „bosoběžec“

Mezi běžecké trendy posledních let rozhodně patří běh bez bot. Bosé lidi potkáte nejen v přírodě, ale i v centrech velkých měst.

Jedním z „bosoběžců“ je Tomáš Zahálka, kterého na ulici rozhodně nepřehlédnete. Kromě toho, že chodí a běhá bos, ho často potkáte v sukni podobné tradičnímu skotskému kiltu. Dává mu svobodu a v ničem ho neomezuje. Stejné hodnoty vyznává i v osobním životě.

Vaše láska k běhu začala před šesti lety, kdy jste se nechal vyhecovat kamarády a běžel v Běchovicích první závod. Do té doby jste vůbec nesportoval?

Rád jsem chodil do přírody na výlety, ušel jsem bos třeba třicet kilometrů. Bylo mi příjemně, boty mě netlačily a přestaly mě bolet kyčle. Rekreačně jsem taky jezdil na kole, plaval. Běhání mi ale nikdy moc nešlo, ve škole jsem třeba uběhl jenom pár set metrů. Nemohl jsem to udýchat.

Co se po prvním závodu změnilo?

V Běchovicích jsem poprvé běžel bos. Překvapilo mě, že jsem neměl žádné problémy s dechem a bez nějakého tréninku jsem uběhl 10 kilometrů za 57minut, což mě hodně povzbudilo. Myslím, že při běhu naboso se lépe promasírují chodidla. Jsou tam totiž reflexní body, které mají podle mě vliv na dýchání i imunitu. Díky „bosému“ běhu nebývám často nemocný, taky se mi zpevnilo tělo i kotníky.  

Jaký terén je pro bosý běh nejtěžší?

Tam, kde je štěrk, a pak taky hrubý asfalt. Ani dlažební kostky nejsou nijak příjemné, ačkoli ani na těch mě kyčle nebolí. Jinak rád běhám třeba v lese.  Občas se sice stane, že si něco zapíchnu do nohy, ale nijak výraznou bolest necítím. Kůže už je hodně tvrdá a odolná. Někdy si boty samozřejmě nazuji, zvlášť, když je na trati hodně kamenů.  Na asfaltu mám stejné časy, jako když běžím v botách, v terénu je tomu ale naopak. 

Ošetřujete si nohy před a po závodě?

Někdo si je maže speciálním krémem, já to ale nedělám. Kůži na chodidlech už mám hodně zhrublou. Takže po závodě je nejlepší projít se v mokré trávě, ta nohy opravdu očistí nejlíp. 

Máte nějaký tréninkový plán?

Nějaký speciální plán tréninku nemám. Ročně uběhnu 2 500 kilometrů a v průběhu roku zkouším různé terény, rovinu, kopce... Někdy běhám i ve sněhu, třeba před třemi lety jsem absolvoval Zimní běh na Blaník, což bylo 21 kilometrů. Prvních třicet minut bylo těžkých, ale pak si nohy zvykly.   

Je to hodně o vůli? 

U některých lidí ano, u mě to šlo všechno nějak samo. Prostě jsem věděl, že mi běhání naboso dělá dobře, a tak jsem se tomu začal věnovat.

Na který závod nikdy nezapomenete? 

Určitě na první maraton, který jsem běžel v Praze. Trénoval jsem jenom půl roku a měl opravdu výborný čas, 4 hodiny a 10 minut. Dnes běhám maraton kolem 3 hodin a 41 minut. Nejtěžší byl ultraběh Scenic Trail ve Švýcarsku. Čekalo mě téměř 120 kilometrů s převýšením 8 000 metrů. Doběhl jsem do časového limitu, který byl 32 hodin, ale z téměř 400 závodníků to polovina vůbec nestihla. Tam jsem ale bos neběžel, v takhle náročném terénu používám speciální bosoboty, které mají širší špičku a rovnou několikamilimetrovou podrážku.

Kde rád běháte v Čechách? 

Mám hodně rád Moravský UltraMaraton, kdy se běží sedm maratonů v sedmi po sobě následujících dnech. První dva běžím bos, pak už ne. Kůže se za tak krátkou dobu nestačí zacelit a zregenerovat, což nechci riskovat. Nejvíc mě ale těší závody, které mají charitativní rozměr. Maratony běhám pro neziskovou organizaci Světlo pro svět, naběhané kilometry věnuju také Sportovnímu klubu vozíčkářů Praha. Dělám třeba i traséra handicapovaným sportovcům, což mi dává zabrat, jsou totiž opravdu výborní.  

Co byste poradil těm, kteří by také chtěli začít běhat naboso? 

Ze začátku běhejte jen pár set metrů, a hlavně v dobrém počasí, ideální teplota je něco kolem 20 stupňů. Pak můžete čas i vzdálenosti prodlužovat. S dalšími kilometry se dostaví radost. Věřím, že ta vám zůstane už napořád, jako se to podařilo mně.