Prokleté dědictví

A je to tu: odchod do penze. V tu chvíli člověk pramálo tuší, jak dlouho ještě bude na světě a jak dlouho mu vydrží úspory. A co děti, vnoučata?

Mají nárok na dědictví? Musíme se ale i v tomhle držet zaběhaných pravidel, nebo na to můžeme jít od lesa? A třeba dětem nedat ani floka… Jak to pojmout?

Možná už jste se s tím setkali na vlastní kůži: děti a vnoučata opečovávají babičku a dědečka, div se neztrhají, dělají jim pomyšlení, volají, navštěvují, vyvážejí je na výlety. A to všechno s víc nebo míň skrytým podtextem „Už nejsi nejmladší, je čas přepsat na nás barák“.
A senior často podlehne. Nejen nátlaku rodiny, ale taky společenskému úzu, který kdovíproč u nás stále je pohříchu zakořeněný. Starší generace by té mladší měla přece něco odkázat, zanechat.

Navíc čím větší majetek, tím větší mazec. Jeden průmyslník z Británie se třeba bál, jestli synek naloží s majetkem dostatečně zodpovědně, a tak si ho vyzkoušel. Dal mu půl milionu dolarů, aby je rozumně investoval. A on prachy vrazil, jistě rozumně, do opulentních výletů s kámoši, bouráků a dalších nezbytností. Papá bylo všechno jasné a založil trust, do kterého majetek převedl, předal ho schopnému manažerovi a synovi nechal vyplácet rentu. A nazdar.

Předej to teplou rukou

V řadě lidí ten pocit přetrvává. Přece musíme dětem něco předat. Zvlášť když jsou na nás hodné a jednou za rok za námi přijedou. Většinou z takového uvažování není nic jiného než velké mrzení, které končívá u právníků a rozkolem rodiny v několika kolenech.

Zajímavým aspektem je u nás bydlení. Jsme na osobní vlastnictví nemovitostí až podivně vázaní. Když nemáme vlastní dům či byt, jako bychom nebydleli. Přitom třeba u našich západních sousedů ve vlastním bydlí nějaké dvě pětiny lidí. Ostatní jsou spokojeně v nájmu. Možná je pro ně pak jednodušší zvednout kotvy a prožít plnější život, když nejsou fixovaní na majetek.

Hodně se tenhle problém u nás řešívá předáním tak zvaně zatepla. Tedy ještě za života, kdy rodiče převedou svůj byt nebo dům na jedno z dětí. Jistě se tím dá předejít sporům, kdo bude nakonec nemovitost vlastnit. Ani ostatní potomci nepřijdou zkrátka. Podle občanského zákoníku platí, že to, co jedno dítě dostane od rodičů za jejich života, se započte při vypořádání dědictví. Takže o to pak dostane z dědictví míň.

Navíc pokud jde o darování mezi příbuznými v první a druhé příbuzenské skupině, takže třeba mezi rodiči a dětmi, neplatí se z daru žádná darovací daň. Nemusí se finančnímu úřadu podat ani daňové přiznání, ani znalecký posudek o ceně nemovitosti. Jedinými náklady spojenými s darováním jsou jen náklady na sepsání darovací smlouvy (ta musí být u nemovitosti vždy písemná) a pětisetkorunový poplatek za vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí.

Chceš chalupu, kup si ji

Ale je třeba pamatovat na to, že darovat takto svou střechu nad hlavou není povinnost rodičů. Na západ od Chebu není neobvyklé, že rodiče promění svůj dům nebo dlouho budovanou výnosnou ordinaci ve svou penzi. Prostě je prodají. A pokud je chtějí dostat děti, můžou si je přednostně koupit. Zvláštní představa pro většinu Čechů, že by třeba synkovi prodali rodinnou chalupu. Strávils tu dětství a chceš to dopřát i svým dětem, ok, ale zaplať, ať máma s tátou mají na penzi. Nezvyklé, ale kdo říká, že to nakonec není nejrozumnější řešení.

Stačilo jim do školy chodit

Podle notáře Miloslava Jindřicha si ale dospělé děti často chybně myslí, že je povinností rodičů jim dům darovat ještě za života. „Kolikrát přijdou objednat smlouvu děti a říkají – já mám nárok, abych to dostal. Někdy se i stane, že když se pak dostaví i rodiče a já obě strany poučím o tom, že předání nemovitosti vůbec není povinností rodičů, a o možných rizicích převodu, k darovací smlouvě nakonec ani nedojde,“ zdůraznil před časem Jindřich pro novinky.cz.

Anebo jiná věc. Rodiče své děti od kolébky do jejich vylétnutí z hnízda podporují, jak mohou. Není tohle dostatečný vklad? Děti dostaly vychování, dobré vzdělání, kvalitní odrazový můstek k tomu, aby se o sebe staraly a pluly životem. Mohou si pak vůbec ještě něco nárokovat?

A poslední zamyšlení na závěr. Všichni ti, kteří na své rodiče a prarodiče tlačí a očekávají od nich předání majetkové štafety, by si měli zkusit promítnout sami sebe, až jim bude sedmdesát a víc. Chtěli by podobný tlak cítit od svých dnešních capartů?